Měla jsem pocit, že spím snad pět minut, když mi v neděli
26. března v 6 ráno zvonil budík. Již jsem měla více-méně sbaleno. Bob mi řekl, co tahat a co netahat a tak jsem ve finále neměla skoro nic. Hlavně jídlo. Na sebe jsem si dle pokynů dala plavky a věci, co můžu namočit. Tak jsem sázela na věci do gymu, kvůli materiálu. Oproti mně, Bob toho tahal spoustu. On měl ten vodě odolný batoh, později se dozvíte proč. Vyrazili jsme ještě na kafe a do krámu a jelo se na začátek Road to Hana, kde jsme se měli setkat s dalšími.
Na parkovišti jsme byli první.Upřímně si nepamatuji jména, ale celkem jsem byla já, Bob, Jim, 2 holky a 2 další chalani. Třeba si na jejich jména vzpomenu, tak je doplním, ale jsem na tohle hrozná. Nicméně, zpátky k výletu. Postupně s k nám přidal zbytek, rozdělili jsme si, kdo s kým pojede v autě a jelo se. Všechno to byli místní, nebo lidé, co tu žijí už nějaký ten pátek. Já jediný turista haha. Jako první byl na programu náročnější výšlap. Bohužel nesmím říkat, kde to bylo. Má to asi své kouzlo,tento hike není zakreslen na mapách a když si ho najdete na youtube, přidávám odkaz
TADY, tak vám ho také nikdo neřekne :D Ale nepochybuji, že se ta informace dá dohledat, někteří vždy jdou proti proudu. Zaparkovali jsme na takovém maličkém parkovacím místě na silnici a vydali se za naším dobrodružstvím.
Začíná se u vodopádu, který je zřetelně vidět ze silnice. Samozřejmě je k němu zákaz vstupu, a tak byl plný turistů :D Někteří se koupali pod vodopádem, někteří si jen smočili nohy. My jsme navzdory čumilům, pokračovali dál. Lidé na nás koukali, kam to asi jdeme, ale nikdo se nevydal za námi. Výšlap to byl upřímně šílený. Už za pět minut jsem měla poškrábané celé nohy od rostlin, špinavá jsem byla jak prase a o dech jsem přišla snad ještě před výstupem z auta. Nicméně po takových 15-20 minutách jsme dorazili k vodopádu číslo 1, kolem kterého jsme jen prošli. Byl krásný, takový maličký, no a překročili jsme řeku a šlo se dál, k vodopádu číslo 2. Vodopád číslo dvě byl speciální. Abychom mohli v naší cestě pokračovat dál, museli jsme přeplavat k vodopádu číslo tři.
A to byl důvod, proč zkušení a místní měli jak nepromokavé batohy, tak super boty, oproti mým botám do vody za 15 dolarů z Targetu :D Nicméně posloužili mi na obou ostrovech a za to smekám. Chvíli jsme si poseděli, někteří z nás, včetně mě, jsme si skočili do vody a mezitím si dávali věci do odpadkových pytlů, jelikož ne všichni jsme měli ten super batoh. Pro nás tam byl nafukovací kruh, na který jsme poskládali pytle s batohy a dvakrát s ním přepluli přes bazének pod vodopádem, k vodopádu číslo tři. Všichni jsme byli mokří, přirozeně, voda byla studená, ale slunce pražilo a tak to bylo příjemné osvěžení. Když jsme všichni přeplavali, nastala druhá náročná část a tou bylo šplhání po laně. Naštěstí pro nás, někdo přidal nové lano, takže jsme nemuseli šplhat přímo pod vodopádem, ale vedle něj. Bylo tam lan více, ale některá nebyla bezpečná. Všichni jsme to zvládli na jedničku a šlo se dál.
Brzy jsme došli do cílové destinace, k vodopádům trojčatům. U kterých jsme si dali oběd, zaplavali a samozřejmě, skočili. Já se také odvážila skočit. Na fotce to nevypadá, ale skok to byl docela vysoký a já jsem ztratila odvahu. Po pěti minutách jsem ale překonala samu sebe a už jsem také skočila. Bohužel, Bob zapomněl zmáčknout foťák, a tak jsem musela ještě jednou :D Pak jsem si skočila ještě jednou pro srandu. Po hodování, koupání a odpočinku jsme se vydali zpátky tou samou cestou, která byla sice rychlejší, ale kvůli klesání nebezpečnější. Opět nás čekalo šplhání, tentokrát dolů a přeplavání bazénku. Lidé na nás opět koukali, když jsme se přiblížili k vodopádu a pán, který se tam se svou vnučkou rochnil ve vodě tři hodiny zpátky, tam stále byl :D Po cestě na náš tajný výlet jsme nepotkali vůbec nikoho.
Další hike byl o pár mil dál, opět vedl k tajnému vodopádu, cesta však nebyla náročná. Šlo se tedy celou cestu do kopce a opět jsme končili u nádherného vodopádu s neskutečným výhledem. Bohužel slunce zalezlo a tak jen jeden z nás, měl odvahu skočit si do vody. On teda skákal všude, takže se ničemu nedivím. Tam jsme si popovídali, dali svačinku a vydali se zpátky. Celou cestu jsme si povídali a byla to sranda. Cítila jsem se mezi nimi fakt dobře a byla jsem na sebe hrdá, že na mě nikde nemuseli čekat, že jsem vyšplhala vše, co jsem měla a že jsme si i skočila. Bohužel začalo pršet a tak jsme v dešti, mokří došli k autům a vydali se zpátky na začátek cesty, na parkoviště. Po cestě mi bylo v autě pěkně zle, tak jsem nemluvila.
Na parkovišti jsme se opět rozdělili do vlastních aut, popřáli si štěstí na cestách a zdraví a jelo se domů. Hlad jsem vůbec neměla, Bob mi chtěl někde zastavit na jídlo, ale můj žaludek po těch cestách byl jako na vodě. Doma jsem si dala sprchu, převlékla se, dala sušit oblečení, sbalila, domluvila se s Bobem na druhý den a velmi brzy šla spát. Ráno jsem totiž vstávala na letiště. Bohužel tento den byl mým posledním dnem na Maui, ale nebyla jsem smutná, čekalo mě další dobrodružství a tím je ostrov Kauai.
Žádné komentáře:
Okomentovat