Na cestě z Ameriky - Kauai, část první

Ráno 27. března jsem si ještě pobíhala po pokoji, balila a kolem desáté přijel z práce Bob, který mě bral na letiště. Rozloučili jsme se, poděkovala jsem mu za pohostinnost a šla čekat do fronty na security, neboť šetřím stromy a check in jsem si dělala přes mobil. Chvíli jsem měla docela zástavu srdce, neboť mi můj boarding pass ukazoval z nějakého důvodu datum 28. Nevím proč, ale naštěstí jsem prošla v pořádku. Na Hawaii je plusem to, že se tam všichni usmívají a člověk nemá pocit, že prochází kontrolou haha. Prošla jsem dál, bez extra kontroly zavazadla prošla do haly a šla si koupit kafe a najíst se do Burger Kinga. Poté jsem se dočkala svého 40 minutového letu na Kauai.

Moana :D 

Let utekl rychle a už jsem vylezla z letadla ven. Na teplou facku jsem už byla zvyklá. Neměla jsem velký kufr a tak jsem rovnou psala Honzovi, u kterého jsem měla bývat a měla jsem od něj auto přes Turo, že jsem tu. Docela rychle jsem ho poznala, skočili jsme do banky, abych mu mohla zaplatit za pronájem pokoje a jelo se domů. Rychle mi to tam ukázal, já si trochu odpočinula a už jsem se rozhodla jet na výlet. V letadle jsem dostala takovou velkou mapu, tak jsem si vybrala nějaký blízký bod - Wailua Falls. Skočila jsem do svého autíčka, nastavila GPS a vyrazila. Asi za půl hodinky jsem byla tam, cesta byla po dlouhé silnici, která těmi vodopády končila. Tak jsem zaparkovala a šla se podívat. Udělala jsem pár fotek a jen tak zamilovaně si prohlížela vodopád :D Já mám pro ně hroznou slabost. Samozřejmě, byl to známý vodopád a tak postrádal to osamocené kouzlo, které měly ty vodopády na hiku s Bobem a spol. Po cestě zpátky jsem si všimla, že ona osudná nálepka na zadku auta, je prošlá. Já mám ráda věci v pořádku a nechtělo se mi jezdit s propadlou kontrolou, tak to musel Honzin zařídit :D

Wailua Falls

Stavila jsem se na nákup a další obíhačky a jela jsem zpět. Po návratu "domů" jsem si odpočala, pokecala s Honzou a vyrazili jsme se podívat někam. Už jsem zapomněla kam to bylo, tak se podívejte na fotky :D Trochu jsme se prošli a jeli domů. Dali si české pívo, pokecali a šli navštívit pana Milana, který mi později nabízel sňatek a zelenou kartu :D Panu Milanovi bylo 69 :D Ale šla jsem spát, čekalo mě brzké vstávání, protože jsem chtěla platnou kontrolu na autě a pak jsem měla naplánovaný výlet.

Bohužel můj ranní plán nevyšel, jak měl. Bylo úterý 28. V servisech buď nebyli včas, nebo byla potřeba se objednat atd. No v autě s neplatnou kontrolou bezpečnosti jsem jezdit nechtěla, tak mi půjčil na můj výlet jiné auto. Radost jsem z toho neměla, protože jsem platila přes Turo ne zrovna levné pojištění a více méně zbytečně. Hodila jsem to za hlavu, vzala si jiné auto a vyrazila do prvního cíle - Kalalau trail. Tento trail je 11 mil tam a 11 zpátky, lidé to chodí přes noc a kempují tam. Já však šla pouze první dvě míle k pláži. A stálo to opravdu za to. Zaparkovala jsem auto a na začátku byla cesta přeplněná lidmi. Prvních asi 500 metrů šlo/šplhalo do prudkého kopce a tam to mnozí vzdali, především rodiny s dětmi. Výhled byl dech beroucí už tam. Někteří, včetně mě, však pokračovali dál. Jakmile člověk překonal prvních 500 metrů, už to bylo více méně vyrovnané. Z kopce do kopce a zpátky.. Výhled byl po celou dobu nádherný. Člověk si přišel jak v Jurském parku. Po cestě jsem potkala pár lidí, ale s nikým jsem se nezapovídala. Nepamatuji si už, jak dlouho jsem šla, ale došla jsem na onu pláž, která byl plná turistů. Jak jsem se tam od jistého páru dozvěděla, v létě bývá mnohem větší, ale v zimě je schovaná pod vysokými vlnami. No, koupat jsem se stejně nechtěla.

Dala jsem si svačinku a vyrazila zase zpátky. Neměla jsem sílu pokračovat další dvě míle k vodopádům, odkud pak už je potřeba povolení. Asi je to nebezpečné či co :D Šla jsem zpátky. Cesta to byla snad náročnější, než dolů. Ale s tím se dalo počítat. Nerada chodím z kopce, vždy se mi klepou kolena když hodinu našlapuji jak idiot :D Když jsem došla dolů, potkala jsem už mnohem více lidí. Před posledním sestupem jsem potkala dalšího solo turistu. Zakecali jsme se, zatímco on vydýchával ten hrozný kopec a pak mi navrhl, jestli nechci jít ještě jednou s ním :D Tak jsem poděkovala, ale podruhé už jsem si to dávat nechtěla. A pokračovala jsem dolů až na pláž, po které jsem se prošla. Po cestě k autu jsem se stavila u Wet Cave, kam byl vstup zakázán. Pofotila a už jsem pokračovala dál. Cesta byla teda šílená. Na spoustě míst jen jeden pruh a auta se střídala, ale člověk alespoň viděl, ne jako na Maui, kde se troubilo, aby nikdo nejel :D

Můj cíl byl cesta a vše, co bylo okolo ní. Stavila jsem se v Dry Cave, na pláži, Queen's bath, kde to bylo teda nádherné, až jsem dojela k majáku - Kilauea Lighthouse. Zaplatila jsem 5 babek vstup a prošla si to tam. Pokoukala z dalekohledů a na moment jsem se cítila zpátky v San Diegu. Bylo tam nádherně, ptáci a podobní mě moc nezajímali, nicméně jsem se z dalekohledů podívala. Už jsem začínala být unavená, tak jsem se vydala domů. Doma se mě Honzin ptal, zda jdu s ním a jeho kamarádem a dětmi na pláž nebo bazén, nevím, ale byla jsem unavená a tak jsem nešla. Po chvíli relaxu v posteli jsem se cítila lenivě a tak jsem vzala již své auto s novou nálepkou a vyrazila na druhé nejnavštěvovanější místo Kauai - Spouting Horn. Koukala jsem na západ slunce a vyrazila zpátky. Doma jsem si dala sprchu a Honzin se pak ptal, jestli nejdeme k jeho kamarádovi na pívo. Tak jsme šli. Dostala jsem tam spoustu tipů a rad kam se jít podívat. Tolik češtiny jsem kolem sebe neměla za celé dva roky :D Pokecali jsme a kolem půlnoci už šli domů. Byla jsem po celém dni opravdu unavená.

Queen's Bath

Queen's Bath

Queen's Bath

Kilauea Lighthouse

Kilauea Lighthouse

Kilauea Lighthouse

Spouting Horn

Spouting Horn

Spouting Horn

Na cestě z Ameriky - Maui, část třetí

Měla jsem pocit, že spím snad pět minut, když mi v neděli 26. března v 6 ráno zvonil budík. Již jsem měla více-méně sbaleno. Bob mi řekl, co tahat a co netahat a tak jsem ve finále neměla skoro nic. Hlavně jídlo. Na sebe jsem si dle pokynů dala plavky a věci, co můžu namočit. Tak jsem sázela na věci do gymu, kvůli materiálu. Oproti mně, Bob toho tahal spoustu. On měl ten vodě odolný batoh, později se dozvíte proč. Vyrazili jsme ještě na kafe a do krámu a jelo se na začátek Road to Hana, kde jsme se měli setkat s dalšími.

Na parkovišti jsme byli první.Upřímně si nepamatuji jména, ale celkem jsem byla já, Bob, Jim, 2 holky a 2 další chalani. Třeba si na jejich jména vzpomenu, tak je doplním, ale jsem na tohle hrozná. Nicméně, zpátky k výletu. Postupně s k nám přidal zbytek, rozdělili jsme si, kdo s kým pojede v autě a jelo se. Všechno to byli místní, nebo lidé, co tu žijí už nějaký ten pátek. Já jediný turista haha. Jako první byl na programu náročnější výšlap. Bohužel nesmím říkat, kde to bylo. Má to asi své kouzlo,tento hike není zakreslen na mapách a když si ho najdete na youtube, přidávám odkaz TADY, tak vám ho také nikdo neřekne :D Ale nepochybuji, že se ta informace dá dohledat, někteří vždy jdou proti proudu. Zaparkovali jsme na takovém maličkém parkovacím místě na silnici a vydali se za naším dobrodružstvím.

Začíná se u vodopádu, který je zřetelně vidět ze silnice. Samozřejmě je k němu zákaz vstupu, a tak byl plný turistů :D Někteří se koupali pod vodopádem, někteří si jen smočili nohy. My jsme navzdory čumilům, pokračovali dál. Lidé na nás koukali, kam to asi jdeme, ale nikdo se nevydal za námi. Výšlap to byl upřímně šílený. Už za pět minut jsem měla poškrábané celé nohy od rostlin, špinavá jsem byla jak prase a o dech jsem přišla snad ještě před výstupem z auta. Nicméně po takových 15-20 minutách jsme dorazili k vodopádu číslo 1, kolem kterého jsme jen prošli. Byl krásný, takový maličký, no a překročili jsme řeku a šlo se dál, k vodopádu číslo 2. Vodopád číslo dvě byl speciální. Abychom mohli v naší cestě pokračovat dál, museli jsme přeplavat k vodopádu číslo tři.

A to byl důvod, proč zkušení a místní měli jak nepromokavé batohy, tak super boty, oproti mým botám do vody za 15 dolarů z Targetu :D Nicméně posloužili mi na obou ostrovech a za to smekám. Chvíli jsme si poseděli, někteří z nás, včetně mě, jsme si skočili do vody a mezitím si dávali věci do odpadkových pytlů, jelikož ne všichni jsme měli ten super batoh. Pro nás tam byl nafukovací kruh, na který jsme poskládali pytle s batohy a dvakrát s ním přepluli přes bazének pod vodopádem, k vodopádu číslo tři. Všichni jsme byli mokří, přirozeně, voda byla studená, ale slunce pražilo a tak to bylo příjemné osvěžení. Když jsme všichni přeplavali, nastala druhá náročná část a tou bylo šplhání po laně. Naštěstí pro nás, někdo přidal nové lano, takže jsme nemuseli šplhat přímo pod vodopádem, ale vedle něj. Bylo tam lan více, ale některá nebyla bezpečná. Všichni jsme to zvládli na jedničku a šlo se dál.

Brzy jsme došli do cílové destinace, k vodopádům trojčatům. U kterých jsme si dali oběd, zaplavali a samozřejmě, skočili. Já se také odvážila skočit. Na fotce to nevypadá, ale skok to byl docela vysoký a já jsem ztratila odvahu. Po pěti minutách jsem ale překonala samu sebe a už jsem také skočila. Bohužel, Bob zapomněl zmáčknout foťák, a tak jsem musela ještě jednou :D Pak jsem si skočila ještě jednou pro srandu. Po hodování, koupání a odpočinku jsme se vydali zpátky tou samou cestou, která byla sice rychlejší, ale kvůli klesání nebezpečnější. Opět nás čekalo šplhání, tentokrát dolů a přeplavání bazénku. Lidé na nás opět koukali, když jsme se přiblížili k vodopádu a pán, který se tam se svou vnučkou rochnil ve vodě tři hodiny zpátky, tam stále byl :D Po cestě na náš tajný výlet jsme nepotkali vůbec nikoho.

Další hike byl o pár mil dál, opět vedl k tajnému vodopádu, cesta však nebyla náročná. Šlo se tedy celou cestu do kopce a opět jsme končili u nádherného vodopádu s neskutečným výhledem. Bohužel slunce zalezlo a tak jen jeden z nás, měl odvahu skočit si do vody. On teda skákal všude, takže se ničemu nedivím. Tam jsme si popovídali, dali svačinku a vydali se zpátky. Celou cestu jsme si povídali a byla to sranda. Cítila jsem se mezi nimi fakt dobře a byla jsem na sebe hrdá, že na mě nikde nemuseli čekat, že jsem vyšplhala vše, co jsem měla a že jsme si i skočila. Bohužel začalo pršet a tak jsme v dešti, mokří došli k autům a vydali se zpátky na začátek cesty, na parkoviště. Po cestě mi bylo v autě pěkně zle, tak jsem nemluvila.

Na parkovišti jsme se opět rozdělili do vlastních aut, popřáli si štěstí na cestách a zdraví a jelo se domů. Hlad jsem vůbec neměla, Bob mi chtěl někde zastavit na jídlo, ale můj žaludek po těch cestách byl jako na vodě. Doma jsem si dala sprchu, převlékla se, dala sušit oblečení, sbalila, domluvila se s Bobem na druhý den a velmi brzy šla spát. Ráno jsem totiž vstávala na letiště. Bohužel tento den byl mým posledním dnem na Maui, ale nebyla jsem smutná, čekalo mě další dobrodružství a tím je ostrov Kauai.

Na cestě z Ameriky - Maui, část druhá

Pátek 24. března přišel ideální plán. Pronajmeme si auto a pojedeme do divočiny. Holky se chystaly na pláž, když tento skvělý nápad padl. A tak odložily osušky a začalo nekonečné googlování, telefonování a plno úvah, plánů, a myšlenek. Všechny jsme měly něco, ale nikdo z nás neměl všechno. Kdo měl kreditní kartu, neměl řidičák. Kdo měl řidičák, neměl kreditní kartu. Všechny jsme byly pod 25, až na Claire. Po dlouhém a únavném dni jsme se tedy rozhodly, že auto pronajme ona. Problém byl v tom, že se jí za to nechtělo platit, ale byla nad 25 a tím pádem cena dost spadla. Tak jsme se rozhodly, že lepší to platit ve čtyřech a nechat jí to půjčit, než nemít auto vůbec. Tato válečná porada nám trvala do oběda a tak jsme si udělaly oběd, holky musely dodělat něco do školy a zbytek z nás se válel u bazénu.

Já s Karoline jsme dělaly plán cesty, někdo se učil a někdo nedělal nic. K večeru jsme měly už všechno naplánované, dělaly jsme si svačiny a večeři a těšily se na brzké vstávání v pět ráno. A opravdu jsme vstaly. V sobotu 25. v 6 jsme měly vyjíždět, více méně jsme ranní chaos zvládly včas a už jsme se skládaly do auta. Značně natěšené, s hlasitou hudbou, jak to na výletech má být. Bylo nás celkem 5. Já, Claire, Karoline, Ima a Line.

Dojely jsme na označení míle 0 na Road to Hana. Asi po dvou mílích jsme narazily na naši první zastávku - Twin falls. Brána byla ještě zavřená, prý vstup od osmi. Tak jsme se zasmály, udělaly fotku a prošly dírou mezi bránou a plotem. Claire se rozhodla, že s námi nejde, nu, její volba. Došly jsme k záchodům, kde si holky daly přestávku a pak už jsme si to šlapaly k malému vodopádu, o kterém jsme si myslely, že je to jeden z těch vodopádů. Druhý den jsem zjistila, že tam jsou vlastně tři a my vynechaly ten druhý velký. Malý vodopádek nás neuspokojil a tak jsme pokračovaly k mohutné bráně, která se pyšnila cedulí o náročném výšlapu pro zkušené. Tak plné očekávání jsme otevřely bránu, zavřely jí a pokračovaly v našem malém výletu.

Ten "pokročilý hike" byl asi jako procházka do Tesca a zpátky.. Nicméně jsme došly k vodopádu, kde jsme byly jako jediné a bylo to super. Musely jsme se tedy brodit ve vodě. Někdo měl žabky a neřešil, já přezula tenisky a nasadila vodní boty a někdo šel prostě bos. Došly jsme až do bazénku pod vodopádem a jenom já a Karoline jsme tam vlezly. Holky nám tedy udělaly pár fotek, které dodnes nemám, a šly jsme zase zpátky. To už jsme potkávaly spoustu turistů, kteří se otáčeli zpátky již u malého vodopádku. Amatéři. A jelo se dál. Další zastávkou na seznamu byly zahrady. Garden of Eden. Zaplatily jsme 10 babek vstup za každou a jelo se na parkoviště. Krom spousty drzých pávů nás po cestě na parkoviště nic nepotkalo. Holky si opět daly záchodovou pauzu a pak už jsme se rozešly po zahradě. Bylo tam opravdu moc krásně. Není moc o čem psát, viděly jsme stoletý mangovník, krásný výhled, bambusový tunel, sebrala jsem na zemi kokos a unesla ho až do auta.

Po zahradách se pokračovalo dál. Zastavily jsme se na Halfway to Hana, což je prostě polovina silnice do Hany :D Tam jsem si dala brownie, holky zmrzlinu, vyházely jsme odpadky a jelo se dál. Další destinací byla Blacksand beach. Pláž s černým pískem. Tak jsme si trochu oddychly, vykoupaly se, najedly a pak pokračovaly směrem do hlavního cíle naší cesty. A tím byl Haleakala národní park. Přesněji řečeno, Seven pools a Pipiwai trail. Bohužel byl zákaz koupání se v 7 pools a tak jsme vyrazily rovnou na Pipiway trail. Je to asi 3 a půl míle dlouhý hike, který končí u vodopádu. Načerpaly jsme vodu a vyrazilo se.

Cesta to nebyla snadná, hned se šlo rovnou do kopce a to člověka unaví. Nicméně brzy jsme překonaly tu část, kde nebyl žádný stín a hned to bylo lepší. Ima se necítila dobře, a tak jsme se zastavily, aby se najedla. My mezitím šplhaly s Karoline na nějaký strom, protože jsme prostě musely :D Jakmile se Ima najedla, udělalo se jí lépe a šlo se dál. Brzy jsme vkročily do bambusového lesa, ve kterém vlastně vedl takový "dřevěný chodník" a tak se chodilo moc příjemně. Spíš taková procházka, než túra. To jsme si naprosto užívaly. Nebylo tam moc lidí naštěstí. Po nějaké době jsme vykročily z bambusového lesa, chvíli jsme ještě šly a už jme byly u cedule, která nám povídala o vodopádu a nezapomněla nám zakázat vstup k němu. Ironie. Stejně jsme šly, stejně jako každý jiný haha. Já, Claire a Karoline jsme jako jediné si šly pod vodopád zaplavat. Máme spoustu fotek, které opět, stále nemám Musím holkám napsat. Po bombastické koupeli a rozseknutí mé nohy o kámen jsme si tam snědly svačinu a vydaly se zpátky.

Po cestě zpátky jsme potkaly pár, který vyrazil z druhé strany a uklidnili nás, že ta cesta není tak hrozná, jak se říká. Mně už dávno nebylo dobře z těch serpentin. Kdo zná, jak Road to Hana vypadá, mi dá za pravdu. Hlavně když neřídíte a sedíte na zadní sedačce, to je pak ideál. Celou cestu zpátky k parkovišti jsme si s nimi povídali a bylo to hrozně super. Už jsme začínaly být unavené a na cestě zpátky už vázla konverzace, jak každý byl úplně vyřízený. Cesta se akorát zhoršila, neboť jsme jely po cestě, na kterou většina společností co pronajímají auta, mají výjimku v pojištění. My však měly auto z menší ostrovní společnosti, která měla pokrytou i tu část silnice. No ona to vlastně ani nebyla silnice, jako spíš udusaná hlína. Chvílemi jsme jely po cestách, kam by se dvě auta nevešla ani náhodou, bylo to občas i nebezpečné. ALe nakonec jsme asi po hodině šílené cesty získaly vlastní jízdní pruh a bylo to lepší a lepší. Konečně silnice, žádné serpentiny a můj žaludek se vracel do normálu. Stavily jsme se na mé první jídlo, které nebylo z ledničky :D A bylo to tam šíleně levné.

Po jídle jsme jely zpátky, kde jsem se rozloučila s Richardem, naším hostitelem, a stěhovala se k Bobovi, mému druhému hostiteli, který mě pozval na další dobrodružství na Road to Hana. Holky mě tedy odvezly k němu, počkaly, jestli je vše v pořádku a pak odjely. Já jsem si popovídala trochu s Bobem, ale byla jsem dost unavená a brzy jsme vstávaly, tak jsem šla spát. Konečně jsem měla vlastní pokoj a postel a vlastně i koupelnu. Nicméně to tam bylo takové, osamocené, snad mi lépe bylo mezi šesti holkami na gauči. Ale šla jsem spát a těšila se na další dobrodružství.