Paper town

Teď právě koukám, že jsem minulý článek popsala jako týden po dovolené, ale nic jsem tam o tom týdnu nenapsala :D Ono není co samozřejmě. Práce, zima, kickbox, pivo a film. Jako každý jiný týden..
No ale přišla sobota 20. a já jsem vstala brzy brzičko ráno. No, dobrá, bylo kolem půl osmé. Odpočívala jsem do osmi a říkala si, že mám ještě čas, než mě vyzvedne Mína s holkama (Zelda a Katniss, což není její jméno, ale její neumíme vyslovit, tak dostala přezdívku) a pojedeme do Paper Townu. Mína zaspala, tak jsem měla času ještě víc. Dala jsem si sprchu a sbalila se do gym tašky jak na týden. Holky mě vyzvedly a šlo se do Starbucks pro kávu, která je pro mě osobně životně důležitá. Naší první zastávkou byly Bear Mountains. Tam jsme zaparkovaly auto a že se půjdeme podívat, kolik stojí bruslení. Jelikož to bylo levné, asi deset babek, tak jsme šly hned bruslit. Docela to tálo, protože to bylo venku a bylo nějakých 15 stupňů, brusle byly tupé, ale i tak jsme si to skvěle užily.
Poté nás čekal dětský kolotoč a hiking na nějakou slavnou plošinu, kterou chtěla Zelda vidět. Hikujeme docela šílený terén, protože nejsme žádná béčka. Zelda s Katniss byly dost pozadu, tak jsme s Mínou chvátaly napřed. Nahoře jsme se sešly, pofotily a šly jsme dál, kde jsme objevily tu plošinu, co Zelda myslela. Mně osobně se více líbila ta, která nebyla ta slavná, neboť jsme tam vyšplhaly po dost náročném hikingu, zatímco na tu druhou se dalo dojít po silnici a byly tam stovky lidí. Pak už jsme se vydaly zpátky. Cesta byla roztomilá, rozhodně to nebyl náročný terén, ale naštěstí se nešlo po silnici pořád. Slunce pomalu zapadalo a my jsme stále nebyly na konci trailu. Nakonec jsme to stihly jen tak tak. Já šla půl cesty sama, neboť mi nebylo souzeno umět chodit pomalu a holky se táhly jak z hospody :D
Dole jsme se rozhodly, že pojedeme k hotelu a po cestě se stavíme na jídle. Tak jsme jely do TGI Fridays, kde bohužel neměli byť salát vegetariánský, tak jsme jeli jinam. Při odchodu nám jedna paní doporučila takovou kavárnu/cukrárnu/restauraci a tak jsme tam jely. Jídlo teda výborný. Holky to završily zákuskem, ale já se udržela a nenechala se zlomit :D
Poté už jsme jely na hotel, udělaly check-in a šly odpočívat. Holky šly pro piva, ale mně se pít nechtělo, tak jsme zůstala na pokoji, dala si dlouhou sprchu a čekala, až se vrátí. pak už jsme jenom relaxovaly, povídaly si, vyhazovala jsem Mínu z postele, neboť se mi tam hrozně roztahovala a pak mě nenechala ani spát v klidu. Hrůza. Já vím, proč nesdílím lože! :D A když jsme konečně usnuly, byla spousta hodin.
V neděli ráno nás probudilo zasněžené ráno a ihned po snídani nás čekal hlavní důvod našeho výletu - najít papírové město. Kdo viděl film Paper Towns, v češtině Papírová města, tak ví, o čem je řeč. Kdo ne, tak ve zkratce je to město, které neexistuje a kdysi sloužilo proti kopírování map. Ráno vesele vyrážíme se zastávkou v Targetu a samozřejmě Starbucks, neboť sbíráme hvězdičky s Mínou :D
Cesta nám utíká, postupně se z trochy sněhu stává regulérní sněžení, které stoupá až po několik centimetrů čerstvého sněhu. Bylo to magické a hlavně jsme byly v autě, takže nám bylo teplíčko a sledovaly jsme tu krásu z vyhřátého auta, s teplou kávou a vánočním rádiem :D Jelikž Agloe je město, které neexistuje, dalo nám trochu práci ho najít. Ale podařilo se. K naší smůle jsme si nezjistili, že ona magická chata byla v roce 2011 srovnána se zemí. Ale i tak jsme odjížděli spokojené. Nakonec jsme vzdaly hledání autobusové zastávky, neboť ta z filmu je stejně v Jižní Karolíně.
Pak už jsme jely zpátky s tím, že se stavíme u nás ve Westchester county na laser tag. Tak si zaplatíme náramky na neomezený laser tag a vnitřní atrakce a poté, co 3/4 zaplatíme, nám Zelda oznámí, že ona nechce. Takže jsme každá utratily 36 dolarů, aby tam ona seděla. No nic, nenechaly jsme si zkazit náladu, nicméně laser tag byl obsazený nějakou oslavou. Zelda mezitím dost znuděná, no ještě aby ne, a najednou nám řekla, že musí být v 9 doma na Long Islandu. Aha. Tak to to jako nevěděla dřív co. Kecy. No nic, tak naštvaný na laser tag a Zeldu to vzdáváme a jedeme se najíst do Cheesecake Factory. Jenže přirozeně tam byla čekačka, což se holkám nechtělo. No, tak jsem se nechala odvést domů a dala si véču doma. Zbytek večera jsem se jen flákala a odpočívala.
Víkend totiž utekl jako voda a mě čekal krátký pracovní týden, díky díkůvzdání o kterém napíšu zase příště. Teda až na pondělí a úterý, to jsem přirozeně nedělala nic, že hrozně pracovala a šla na kickboxing z kterého jsem odcházela značně smutná, neboť jsem věděla, že další se bude konat až za týden...

Druhá půlka Chicaga a podovolenkový týden

Přišel čtvrtek (desátého) a my jsme brzy vstali. No, zas tak brzy ne. Dali jsme si snídani a zavolali si Uber. Nechali se opět hodit do centra a vydali se na náš velký výlet. Stavili jsme se u fontány, která nestříkala vodu, opět u fazole, na hřišti jsme se nezastavili, neboť tam bylo mnohem více dětí, než v noci :D
Poté jsme se vydali procházkou kolem oceánu k Navy Pier, ke kterému se bohužel nedalo dostat lepší cestou, než to celé obejít. Už jsme byli pěkně unavení a já hladová. A kdo mě zná, tak ví, že jakmile mám hlad, moc příjemná nejsem :D Tak jsme se stavili na jídle, kde jsem tedy ve dvě odpoledne snídala vajíčka a brambory a Patryk si dal nakonec taky něco, ačkoliv byl v šetřícím módu.
S napucaným bříškem :D jsme s vydali na Navy Pier, kde toho moc k vidění nebylo, vzhledem k tomu, že už není léto. Ale bylo to hezké. No a tak jsme se rozhodli, projít se do Lincoln parku. Tak jsme šli podél pláže, povídali si o všem možném i nemožném. Viděli pána plavat v oceánu, ačkoliv byla zima jak blázen :D Došli jsme do toho Lincoln parku, procházíme se, potkáme ZOO zdarma, tak jsme samozřejmě zašli do ZOO. Byl tam jeden moc pohublý lev, kterého mě bylo moc líto. Tak jsem se ptala, proč je tak hubený a paní dobrovolnice mi říkala, že sami pořádně neví. Že je zdravý a jí, ale by měl jíst víc, ale je hrozně vybíravý. Tak snad nekecala :D Pak jsme hledali vlka, ale nenašli jsme ho. Nebo spíš nenašli jsme toho, kterého jsme hledali, jen jednoho spícího. Pak už se stmívalo a my byli unavení a tak jsme zavolali Uber a jeli zpátky do centra.
Prošli jsme některé obchody, při snaze najít něco, co nás zaujme, ale neměli jsme moc štěstí. Pak jsme byli dost unavení, ten den jsme nachodili necelých 14 mil, což je cca 22 kilometrů. Dojeli jsme domů a po chvíli jsme šli spát.
V pátek 11. jsme neměli nic moc v plánu. Ráno Chinatown, kde si Patryk chtěl dát něco k jídlu. Nejhorší na tom všem, byla ta příšerná zima. Bylo snad o deset stupňů méně, než ve čtvrtek. A tak jsme se schovávali do obchodů a do restaurace. Poté se naše cesty rozdělili. Den předtím mi totiž psala stará známá, že bydlí v Chicagu a jestli chci skočit na drink. A Patryk měl také nějaké rande. Tak jsem vzala Uber a jela. Má stará známá je Američanka, která v letech 2008 a 2009 nebo tak nějak, byla v Čr s partou dalších mladých Američánků a nějakou církví a chodili do škol a měli jsme s nimi konverzace v aj atd. No a tato jedna pro mě byla velice speciální :D Takže jsem samozřejmě byla natěšená a nervózní, protože jsme se neviděly snad 7 let. No ale bylo to super.
Čekala jsem na Brooke před barem/restaurací a šly jsme společně dovnitř. Dala jsem si pivo po 150 letech a tak nějak jsme kecaly o všem možném. O starých časech, o životě, o plánech do budoucna atd. Pak už ale nastal čas, kdy musela do práce, tak jsme se rozloučily a já se vydala zpátky přes most do Starbucks nabít telefon. Patryk byl furt s kamarádkami a já čekala na Viktorii, což je česká au pair, s kterou jsem měla jít také na pivo. Dala jsem si tedy v mekáči hranolky, nabíjela mobil ve Starbucks a čekala.
Když konečně přišla, trochu nám trvalo vybrat lokál, ale podařilo se. Tak jsem si dala za jeden den víc piv, než za celou dobu, co žiji v New Yorku :D Nejvtipnější na tom všem je, že já obecně říkám, že nepiji a ten den každý, komu jsem to řekla, musel vidět, jak měním bar od baru :D No ale bylo to fajn :) Dost jsem si to užila, ale už byl čas jít domů a Patryk už byl také doma a neměl klíč od našeho pokoje, tak byl v obýváku, což mu nevadilo, neboť tam byl pořád :D Ale přijela jsem domů a měla super pokec s uber řidičem a šla jsem brzo spát.
V sobotu 12. ráno jsme vstali, pobalili se, skočili do Starbucks a jelo se na letiště. Oba jsme byli dost unavení a moc jsme toho nenapovídali. Let proběhl fajn, na letišti jsem se najedla a letělo se. Dorazili jsme na letiště, vzali bus na nádraží a čekali na vlak. Tam jsme se rozdělili, neboť bylo plno, já si sedla teda a on stál a najednou už tam nebyl :D Doma samozřejmě 4 dospělí, ale nikdo si nenašel 10 minut, aby pro mě dojel, tak jsem jela jako naprostej idiot taxíkem. Netřeba komentovat..  Po chvíli relaxu a naštvané nálady, mě vyzvedla Mirka a jely jsme do kina na film. Na nějaký Halloween film. Komedie. Bylo to vtipný a před tím jsme se vlastně stavili ještě na pivo a tímto jsem pokořila svůj rekord v počtu piv za jeden víkend za posledních dejme tomu 5 let :D  Po filmu mě hodila domů, šla jsem spát a byla šťastná, že zítra nejdu do práce.
V neděli 13. jsme s Mirkou jely na shopping, sehnat poslední dárek do krabice, kterou jsem odesílala do čech na Vánoce. Je mi jasné, že to bude spíš k Valentýnu, neboť to šlo přes poláky, ale nevadí :D A to bylo vše.
Následující týden byla opět práce, práce a práce. Odvezla jsem krabici k polákům a modlím se, ať dorazí. Chodila jsem poctivě na kickboxing a Christině mě štve čím dál víc. Kecám, zbožňuji jí :D Je jasné, že jsem jí chyběla  v době mé dovolené :D Ve středu jsem s Mirkou a Julii šla na pivo u nás na vesnici a objevily jsme TOČENOU Plzeň u nás v dědině!! No ideálinda. Hrály jsme hru Never have I ever, kterou jsme našly mezi deskovými hrami a tak nás těch pár piv pěkně nakoplo. Ale jak je v Americe zvykem, zavírá se brzy a tady to platilo dvakrát tolik a v 10 jsme dostaly poslední pivo a šly domů. Pak jsem zas celá šťastná šla na kickbox ve čtvrtek a v pátek makala jak kůň a pak jsme šly s Mirkou na Fantastická zvířata a kde je najít.

O víkendu jsem jela na výlet, ale o tom si povíme v příštím článku. O sněhových závějích, městě, které neexistuje a hiking potmě! Poslední dobou se toho děje a bude dít tolik, že vůbec nestíhám. Jo řekla jsem už, že mám letenku do  San Diega na konci svého au pair pobytu? :D Jestli jo, tak to říkám znova ♥ Devátého března letím do SD!! Hurá :)

Dny a další dovolená - Atlantic City a půl Chicaga

Tak jsem nepsala pěkně dlouho koukám, ale bohužel se nic nedělo. Článek přidám do 21. měsíce, ačkoliv tam je část ještě z 20. Ale co, nic to nemění na tom, že jedu za chvíli domů...Dny utíkají jako blázen, dneska jsem už dostala obálku o výběru letu domů, tak z toho mám takové smíšené pocity.
Děti zlobí, pořád chodím na kickboxing a miluji to jako blázen, řadím to mezi TOP 5, co mi bude chybět... Hlavně má milá trenérka :D
V sobotu 5. listopadu jsem už měla oficiálně dovolenou, ale ještě jsem nikam nejela, jelikož jsem nemohla nikoho sehnat a když už, tak jeli na místo, kde jsem byla a už se mi nechtělo znova utrácet za ty samé památky. A tak jsem jela s novou kamarádkou Mirkou, co se k nám do Bronxvillu nastěhovala, do city. Šly jsme na nákupy, do Winter village v Bryant parku, prošly jsme si High line a nachodily jsme fakt dost. Necelých 14 mil za ten den. Původně jsme chtěly ještě do kina, ale Mirka ještě není zvyklá na turistování v city a byla unavená a tak jsme to zabalily a jely domů, prošly se pěšky z vlaku a já padla za vlast.
V neděli 6. jsem jela na svůj první solo trip v životě. A ono to vůbec nebylo špatné! Nechala jsem se odvést na vlak. Z vlaku jsem se prošla na autobusák a jela jsem do Atlantic city na relax. Cesta docela utekla, autobus mě vyhodil u jiného hotelu, tak jsem musela trošku dojít pěšky. Udělala jsem check in a šla na pokoj. Velký a hlavně čistý pokoj s vanou jen a jen pro mě :D Na Atlantic city a Las Vegas je dobré, že i ty dobré hotely jsou super levné :D
Jelikož jsem zmeškala kickboxing, šla jsem do hotelového fitka a dala jsem si pěkně do těla. Pak jsem se vykoupala a šla na večeři do restaurace Gordona Ramsay. Miluju ho už sto let a vždy jsem chtěla tam jíst. Gordy tam samozřejmě nebyl, ale nevadí. Dala jsem si polívku a hlavní chod, nechala tam 60 dolarů a kutálela se ven.
Prošla jsem si noční AC, utratila hrozné peníze v obchodě s kokinky, promrzla na kost a šla jsem zpátky na hotel. Stavila jsem se v baru, pokecala s hráči pokeru a šla si lehnout. Koukla jsem na film a šla spát. Ráno jsem se vzbudila a vydala se na nákupy, jelikož tam je spousta outletů. Nic moc jsem nesehnala, vlastně spíš nic než moc :D Po cestě jsem volala s domovem a s kámoškou. Stavila jsem se samozřejmě prohrát nějaké peníze na automatech :D Hodila jsem sprchu a šla na druhé kolo ke Gordymu. Tentokrát jsem si dala hlavní chod a dezert, který byl úplně skvělý. Nechala jsem tam dalších milion dolarů a šla jsem objevovat další krásy hotelu. Večer už jsem byla docela utahaná a bez peněz :D Tak jsem šla spát.
Ráno jsem si sbalila a jela jsem domů. Doma se na mě vrhly děcka, jako kdybych byla pryč století. Tak jsem je vykoupala, přečetla pohádky atd. Pak jsem šla k sobě do pokoje a sbalila se do Chicaga a sledovala volby, které bohužel dopadly tak, jak dopadly. Šla jsem spát a moc dobře se mi nespalo. Myslela jsem na všechny své LGBT přátele a poctivě pracující imigranty, kteří dělají práci, kterou by žádný jiný bílý Američan nedělal, ale nebudu tu zakládat politický blog :D
Ve středu 9. jsem ráno vstala, dala si snídani a HM mě odvezla do Starbucks. Dala jsem si kafe a šla na vlak. Na Harlému jsem se sešla s Patrykem (opravdu Y, je to polák) a vzali jsme bus na letiště. Prošli jsme security, Patryk samozřejmě musel dělat problémy, protože si vezl džem a obří lahev tekutiny na kontaktní čočky :D Džem mu vyhodili, ale to na čočky mu nechali i když to bylo přes 100 ml. Čekali jsme na letadlo a kecali. Pak jsme se konečně nalodili. Mně samozřejmě odbavili nuceně carry on a tak jsem byla dost naštvaná, že jsem odsekla i té milé slečně mezi námi v letadle, co mi nabídla své místo :D Pak jsem se jí omluvila a povídala, že v pohodě, že taky nemá ráda, jak nechávají lidi do letadla s tunou zavazadel a pak ty další skupiny musí odbavovat v uličkách..  Pak už jsem zavřela oči a odpočívala až do Chicaga.
S Patrykem jsme si skočili pro kafe a vyzvednout můj kufřík, který mi ušpinili. Zavolali jsme Uber a ten nás dovezl až domů, hurá. Doma jsme si odpočinuli. Měli jsme pokoj přes airbnb a nebylo to nejhorší, ale bylo tam dost pokojů a jen jedna koupelna :D Po krátkém odpočinku (nabít telefony) jsme vyrazili na noční Chicago. Byla docela zima, ale nevadilo nám to. Byla to sranda. Chicago bylo dech beroucí. Potkali jsme úplně úžasné dětské hřiště a jak puberťáci si sjeli naprosto každou klouzačku :D Pak už nám byla docela zima, tak jsme našli jednu italskou restauraci, kde si nadiktujete, co chcete a oni to udělají. No, moc mi to nechutnalo, ale Patrykovi jo, tak alespoň něco. Při odchodu vidím, že mají Plzeň! No jelikož už jsme byli na odchodu, tak jsem si nedala :D Ale byla to zrada. Poté jsme si zavolali Uber a jeli domů. Vystřídali jsme se v koupelně, zakázala jsem mu jíst v posteli a šli jsme spát :D

No a o dalších dnech napíšu zítra, jelikož dnes jsem už pěkně unavená. V dalších dnech jsme procházeli dál Chicago, viděla jsem se po osmi letech s jednou kamarádkou a další zajímavosti :D

O překrásném týdnu s mou bankou a Halloween

Halloween průvod respektivě stop :D

Můj pracovní týden ubíhal stejně, jako každý jiný. Pracovala jsem více či méně, poctivě chodila na kickboxing a naučila se vařit čočku tak, aby mi chutnala. Hurá. Jím hodně kokinek, neboť Halloween je všude a my jsme byly na párty lol. Nicméně se mi stala taková událost s bankou.
V pondělí ráno nahraji šek, zaženu chudobu a jedu na nákup, kam mě HM poslala. Vesele si nakoupím vše na co mám chuť a to, co mi HM napsala na seznam. Dojedu domů a koukám na účet, kolik jsem vlastně platila. Nu a tu vidím, že mám odečtené peníze za nějaký internet nákup. Tak bloumám myslí, jestli jsem o víkendu něco nenakupovala, jak bývá zvykem. Ale na nic si nevzpomínám. Tak zadám do googlu, kde že jsem to údajně nakupovala. Samozřejmě, jsem to nebyla já.
Tak volám do banky. Jednoduchá věc. Chci zablokovat kartu a vrátit peníze za internetový podvod. Volám a narážím na první překážku. Datum narození. Milá paní mi při založení účtu přehodila den a měsíc narození. No dobrá, stane se. Pán na druhé straně mi řekne, ať to opravím. Ok, slibuji že opravím. Pán mi zablokuje kartu, zeptá se která transakce nebyla má, pošle žádost na novou a beru to celé za uzavřené.
Úterý, středa přijde nová karta.. Čtvrtek peníze furt nikde.. Pátek už ztrácím trpělivost a volám. Opět narážím na neprůstřelnou zeď a to je mé datum narození. Velice nepříjemná paní číslo dvě mi objasňuje, že dokud si to neopravím, nikdo se se mnou bavit nebude. Posílá mě na 25 mil vzdálenou pobočku přes řeky a pole a hodinu a půl cesty s traffic, jak to v New Yorku bývá. Tak jí vysvětluji, že nemám čas strávit tři hodiny v autě rychlostí 10 mil za hodinu, kvůli tomu, že někdo otočil evropský formát. Ne, nebaví se se mnou. Píča, pomyslím si a pokládám jí to. Velice nespokojeně po vzoru českých důchodců, píšu stížnost na facebook.
Ozývá se mi Bill, zaměstnanec číslo 3. Bill mi nabídne velice atraktivní možnost, odeslat kopii mého řidičáku spolu s vytisknutým formulářem s žádostí o změnu data, faxem. Vesele přijímám a jdu spát klidněji s tím, že v pondělí se o to postarám.
V sobotu mám chuť utrácet a řeknu si, že pojedu do většího mallu, který je mnohem dál od mého baráku. Tak tam dojedu a jdu do Staples koupit krabici, neboť plánuji poslat pár věcí co už nenosím s pár kusy oblečení pro synovce, do ČR. Vyberu krabici, vystojím frontu, platím. Karta odmítnuta. Aha. Možná musím dát že to je US visa a ne Debit visa nebo co mi to tam nabízí. Karta odmítnuta. Jelikož má hotovost činí dva dolary a krabice stála 4 a půl, Nechávám krabici a odcházím. Nasraná, volám do banky. Paní číslo 4 se ani neobtěžuje se mnou mluvit, jelikož si uprostřed obchoďáku nepamatuji svoje SSN. Ok, jedu domů. Neskutečná traffic, cesta mi zabírá skoro půl hodiny. Jsem doma, volám.

Nejoblíbenější dekorace :D

Paní číslo 5 chápe mé rozhořčení a mou novou kartu mi odblokovat nedokáže, neboť překážka s datumem narození stojí v cestě. Tiká mi oko. Má hotovost činí 2 dolary. Nevím co dál. Nabídne mi, že když odfaxuji formulář dnes, postará se o to. Ok, snažím se, ale nejde mi to, tak čekám na HD. Ten to odfaxuje a tak volám zpátky. Pán číslo 6 mi oznámí, že paní číslo 5 již není v práci a on s tím nemůže nic dělat. Již velice nepříjemným tónem se ho ptám, jestli je na nižší funkci, když nemůže udělat něco, co paní číslo 5 na stejné telefonní lince mohla.. Dozvídám se tunu výmluv. Chci mluvit s Billem. Bill není v práci o víkendu. Zavěsím a opět píšu na facebook.
Krátce poté se ozývá velice ale možná až moc milá paní číslo 7. Paní číslo 7 mi nabídne svůj osobní fax, kam obratem faxuji řidičák a formulář. O deset minut později mi volá, že to obdržela. Zatímco mi odblokovává kartu a vrací mi ukradnuté peníze, si povídáme. Všechno je spraveno a můžu jít spát. Děkuji jí jak blázen a ona se stejně tak aktivně omlouvá.
Hurá..

HM mě platila cash tento týden. I ten Ben vypadá nasraně
za to, co se mi přihodilo!

V pondělí byl Halloween. Peníze mi již přistáli na účtu a o den později, tedy dnes, jsou mi k dispozici, hurá znova. Ale zpátky k Halloweenu. Dostává se mi nabídky, že buď můžu nebo nemusím jít s nimi. Halloween mám ráda a loni mi to přeci uniklo, tak jdu. Ihned toho lituji. Schází se asi 5 rodin včetně nás a sousedů. Děti ve věku 2 až 10 let. Děti vesele běhají od baráku k baráku, křičí trick or treat a porovnávají si, kdo má víc sladkostí.. Všechny děti, až na jednoho. Můj host kid samozřejmě. Téměř pětiletý kluk se vozí v kočárku, zatímco dvouletí človíčci běhají po svých a koledují. Téměř pětiletý kluk zůstává pozadu od jeho kamarádů, protože by musel udělat krok pěšky, aby je stihl. Téměř pětiletý kluk stráví večer tím, že řve na rodiče ať si pohnou a že chodit nebude.. Nenápadně se přesouvám k sousedce, jejíž mladší děti vesele ťapkají a užívají si Halloween a zdálky poslouchám kvílení mého host kida.. Myslím si o tom svoje a je mi trapně za ně, když jim není..
O 15 minut později všechny děti už jsou někde totálně jinde a moje kiddo se rozhodne, že chce jít domů. HM mi povídá, že loni taky všechny ztratili. Nepovídej, říkám jí, to je velice zvláštní. Naštěstí nezaslechne ironii v mém hlase a já zmrzlá jak sobolí zadnice jdu domů, kde mrknu dětem na candy, umíchám salát a odebírám se do svého pokoje.
Ve svém pokoji plánuji výlet do papírového města na víkend přes Díkůvzdáním. Ujišťuji se, že budeme doma přes díkůvzdání. HD mi oznámí, že oni jedou k jeho bratrovi. Ptám se s jistou opatrností, jestli i já a on mi povídá, že předpokládali, že nebudu chtít jet, tak se mě neptali. V duchu jásám a slavím a na sms, že pokud chci, mohu samozřejmě jet odpovídám co nejklidnějším "tónem", že ráda zůstanu doma. Když přistane informace, že auto zůstává, už jen stěží skrývám svou radost a v hlavě spřádám plány na Díkůvzdání. Sice odjíždí ve středu ráno, ale pro mě to znamená středa až víkend nekonečné svobody. Třikrát hurá!