6 týdnů do odletu

Pane jo, to je nadpis jako za mladých časů, když jsem počítala čas do odjezdu v ČR :D

Pátek jsem tak nějak přežila. Večer jsem šla s Terýskem a Karolínou na večeři a pak do kina na the Boy. Těšila jsem se, ale byla jsem zklamaná. Ale ne tolik, jako z Krampuse.. Dojela jsem domů o půl jedné zhruba a šla spát. Nemohla jsem usnout a ráno jsem se probudila v 6:20 a už neusnula. Tak jsem v sedm vylezla, udělala si kafe, oblékla se a v 8 už jsem měla Skype s mou novou rodinou. S dětmi. Malej Parker je boží. Hrozně ukecanej, jsou mu 4 roky a má nádhernou výslovnost, takže jsem mu rozuměla naprosto všechno. Sullivan, té je 18 měsíců (proč jsem měla za to, že 16?..) tak ta se mnou moc neskypovala. Víc jí zajímalo, jak koukat do foťáku :D Ale viděla jsem sníh, zahradu, playroom, kuchyň a obývák a prý typické sobotní ráno :D Mám se na co těšit, to vám povím.. A taky že se těším!

Pak jsem si dala sprchu a běžela do auta, jela jsem vyzvednout Karolínu a jelo se hikovat. Vybrali jsme Iron mountain. Karolína si půlku cesty stěžovala, že nemá ráda hikování, ale stejně ho ráda má. Nahoře jsme si dali sváču a šlo se dolů. Hrozně hikerů tam ten den bylo až to vypadalo chvílemi jako výlet školy v přírodě :D Úplně mrtvé jsme sedli do auta a jelo se domů. Hodila jsem domů ji, pak sebe a abych neusnula, skočila jsem si pro frozen yogurt, pustila si deníky a Originals a šla spát.

Moje auto mě nenávidí

V neděli jsem spala skoro do devíti, NyQuil je fakt borec prášek :D Celý den jsem nedělala nic. Nedařilo sem mi probrat. Když tu najednou byly 4 odpoledne a já musela jet na Cluster meeting. Tak jsem se ustrojila, sedla do auta, skočila pro redbull a jela. Dálka jako prase. Navíc venku šíleně fouká, čekám brzy allert o tornádu... No dojedu tam, jsem tam první, tak mě to moc netěšilo. Koo samozřejmě vyzvídala, tak jí nic neříkám. Pak sme se bavili o mojí nový rodině a o starý a kdy odjíždím a už konečně došel někdo další. Postupně se to tam slejzalo jak na pivo. Bez piva. Řešily se daně. Nuda. Trochu jsme pokecali. Pak mi koo říká, že jí píše má budoucí koo a řešil se můj odjezd. Já psala Katie, Katie psala Rachel, koo psala Rachel, Rachel psala mě :D Až jsem vyslyšela verdikt. Rachel se asi nechtějí platit dvě au pair, protože jedu "domů" už v sobotu 12.3, přestože nám agentura dala času víc... Jsem ráda, že se rozhodla nešetřit tak moc a poslat mě rovnou devátého ráno, protože přijedu alespoň na víkend a nebudu se cítit tak nepřijatě, když by museli oni pracovat :D No nic.

Dojela jsem tedy domů, píši tento článek a začínám se tak nějak i těšit na ten New York, na nový prostředí, na novou family. Když se na to podívám, to co mě v Cali drží/drželo, jsou stejně jen ty děti... Prdelinky moje ! No a zítra zas práce. HD má v pátek volno, tak očekávám také volno, nebo si to vyberu v kuse, protože už mě to nebaví. Nebudu makat pár hodin, když jsem nedovybrala dovolenou. Když už, chci ty dny celé, ne že budu makat ráno a pak budu off, to by se jim líbilo. Chci jít na ranní film za 6 babek a pak něco podniknout. Furt nevím, zda koupit nějakej dárek dětem do NY, když to stejně nebude už nic českého a můžu jim to koupit v NY :D

Match No.2 - Bronxville, NY

Tady jsem zachytila malého,
jak cestuje mezi postýlkami

Kdysi dávno v malebné vesničce jménem Bronxville... Žila byla jedna rodina, která po téměř týdnu kontaktu s jednou úžasnou, super skvělou a skromnou au pair z česka udělala match...

Dnes je čtvrtek, skoro pátek a od neděle, kdy jsem psala na blog, se mi na profilu ukázalo asi dalších 6 rodin. Bronxville a rodina plenek, dokonce mluvili s Rachel. Každý říkal, že mě moc moc chválila. A já věděla, jak divně asi musíme znít, když se tak milujeme a přesto od sebe odcházíme :D

Měla jsem Skype s NY v 6 a b 7 jsem měla naplánován Skype s plenkami. Když mi při Skype nabídli, že match, souhlasila jsem a jelikož jsem nechtěla 5 minut před sedmou rušit ten další hovor, tak jsem se chtěla jakože pochlapit a říct jim "osobně", že už jsem se zrovna matchla. Moc dobře to nevzali, vypadali dost naštvaně. Takže, příště na nějaké mravy kašlu, mně nikdo hovor pokládat nebude...

A tak teď hodně brečím. Došlo mi to. Je mi jasné, že mi to dojde nejvíc, až mě povezou na letiště. Možná v letadle. První víkend tam? Nevím. Jak se sbalím? Co když na mě budou škaredí? Bože tolik stresu. Ale věřím svému úsudku. S Rachel jsem se nespálila, tak snad ani s New Yorkem. Už jsme domluvení na dvou návštěvách s Rachel. Na moje koncerty. Jedno spojím s dovolenou. Druhý jen na víkend na koncert. Jasně, teď si slibujeme kontakt, ale až během roku uvidím, jaký to je. Já nikdy nezapomenu, to je jasné.. Ale čeká mě nové dobrodrůžo :) Nové město. Spousta cestování a taky práce. Jiný časový posun.

Zde jsem se prasácky v 9 večer
stavila pro Frozen Yogurt...

Vůbec necítím radost, jakou bych měla mít. Možná to je tím, že mě prostě moc bolí opustit ty moje usoplánky :D Furt jsme tu nemocní, nic moc neděláme, už aby to bylo za náma. Musím si užít poslední měsíc a půl v Cali. Wow. Jen 5 týdnů vlastně. Brečíme za 3.2,1.. :D

Ale zpátky k pozitivům. Bronxville family vypadá moc moc mile. Skype s nimi byl sranda, viděla jsem na "živo" postel, která je skříň :D Máme Skype v sobotu, jen tak, abych viděla děti, které na Skypu být nemohli, protože jsem spěchala na match a oni se domů vrací až po bed time. Nabídli mi, že nemusím dojet hned osmého, ale to krachlo, když jsme zjistili, že letenku platí agentura a ne rodina. Prostě úplně cool. Však já se asi i těším. Děti jsou kouzelný. Uvidíme, jací satánci se z nich vyklubou :D

PS: Nemám žádné fotky krom dětí. Tak sem přidávám něco, co vůbec není zajímavé. Ale nějak se mi článek bez fotek zdá hrozně dlouhý na čtení :D

Proces Extension

Tak jsem tu dřívěji, než bychom očekávali. Budu mluvit o svých rodinách, co mě za těch pár dní kontaktovali. Počet není vysoký avšak je vyšší než nula. Fotky jsou z mého sobotního hiku, kde jsem nechala plíce.

1. rodina - Bronxville, NY. Ti mají 2 děti ve věku 18 měsíců a 4 roky. Volné víkendy. Auto. Jasný schedule. Hezký barák. Působí velice mile. První skype jsme měli dneska. Moc se mi líbí ačkoliv to zní jako dost práce. Ale rodiče férový. Neříkali jen ty milé věci. Upřímně řekli, že ten starší je občas hamoun a tak. A další věci. Napsala jsem jim tedy email, že mám opravdu zájem a jestli oni ne, ať mě pošlou do prdele hned, neboť mě na krk dýchá due termín :D

2. rodina - Norwell, MA. 3 Děti ve věku 10,8 a 5. 10 a 8 ve škole, takže spíš jen 5. Volné víkendy. Auto. Jasný schedule. Také vypadají sympaticky. První skype jsme měli v pátek, pak jsme si vyměnili pár emailů a dnes už je nemám na profilu.. No, trochu mě to zamrzelo.

3. rodina - Riverdale park, Maryland. 2 děti 15 měsíců a 3 roky. Tam je docela dost mínusů jako že nepoužívají jednorázové plíny, oni makají často z domu, nemají auto. První skype jsme měli v sobotu ráno a trval asi hodinu. Jako lidi mi přišli fakt super, ale za mě je tam hodně mínusů, které musím zvážit. Určitě lepší, než jet domů

A to je zatím vše.. Čas letí a děsí mě to stále víc a víc. Už jsem se oprostila v myšlenkách od Californie a smířila se i se sněhem. Tak snad jsem se nesmiřovala zbytečně.. Zatím nikdo nic neříkal o pravidlech pro au pair, tak to přidám na druhý skype list otázek.. Krom rodiny číslo jedna, která má jediné pravidlo a tím je, že auto nesmí do NYC. Oni sami tam nejezdí autem.

Tak mi držte palce. Rodina číslo jedna je můj favorit, rodina číslo 2 mě vyhodila z interested a rodina číslo tři má ten plínka issue...

O tom, jak se nevyplatí rušit prodloužení

Tady hraju sama minigolf

Tak koukám, že to jsou dva týdny, co jsem naposledy psala. Nějak nebyla síla, chuť či nálada. Zároveň nevím, co jsem dělala v posledních dvou týdnech..
Co se dětí týče, je to taky na nic. Jsou nemocní, pořád, střídají se jim divné nemoci, takže jsou stále protivní a já nevím, jak jim pomoci. Neustále na mě usínají, protože jim není dobře a jsou vyčerpaní. Teď malý má ošklivou vyrážku na obličeji a nevíme z čeho. Já jsem také byla nemocná, dva dny mě HM nechala odpočívat tedy a tak jsem v jednom týdnu pracovala celé dva dny... Tím pádem po mé třítýdenní dovolené byl návrat velice krušný...
Následující víkend jeli do Long Beach a HM se teda zeptala, zda to rušíme. Tak jsem řekla, že ano. Jenže nikdo nám neřekl, že na rozdíl od CC, kde mají holky víc času, jak mi řekla Petra, čímž mě hrozně naštvala, my ten čas mít nebudeme. A tak jsem měla 11 dní na to, najít si rodinu. Ale profil mi nemohli otevřít, protože jsem neměla poslané prodlužovací papíry s jinou rodinou.. Koordinátorka je v Mexiku, tím pádem mi nemůže být moc po ruce.
První den od znovuotevření profilu nic. Druhý den odpoledne jsem měla rodinu z NY. Tak jsme chvíli emailovali a ještě nemáme domluvený skype. Třetí den jsem ráno měla rodinu z Massachuchets, kde žít nemůžu už proto, že nevím, jak se to píše a skype máme dneska v šest hodin mého času. O pár hodin později si mě přidala rodina z Marylandu, kteří pro změnu neměli ani fotky ani esej. Pak mi teda přišel email přímo od té HM. Na první pohled se mi nejvíce líbí ta z NY. Ale uvidíme. Šanci dám všem, zbývá mi týden na match... Také mi před chvílí psala HM, že má rodinu kousek od SF na místě, kde měl dům Robin Williams. Zapomněla jsem, že je mrtvý. Tak jsem si udělala trapas, ale nevadí.

Tady se nudím ve škole

Stejně, jako já probírám rodiny s mou HM, ona probírá au pair se mnou. Chce Evropanku, ale tlačí jí čas a evropanky nějak nejsou moc k dispozici. Je z toho zoufalá. Některé ty holky teda nic moc. Nevím, proč aspoň nepočkají na druhý skype, než se začnou zajímat o to, jak daleko si smí brát auto a kam všude se dá jezdit na víkendy na výlet... Nebo jestli mezi těmi devíti hodinami práce je nějaká pauza. Každý, kdo ovládl matematiku čtvrté třídy ví, že 9 hodin denně 5 dní v týdnu  dá 45. Někdo sem vážně jede s představou, že bude dělat 15 a ještě bude mít měsíc extra dovolené... S HM jsme zvolily heslo: we can always rematch. Což není tak jednoduché, ale to zatím neřešíme :D
Takže všem od APIA doporučuji, nerušit prodloužení se stávající rodinou, pokud před sebou nemáte dostatek času. Já musím mít match s novou 5 týdnů před koncem prvního roku a když necelých 7 týdnů před koncem zrušíte prodloužení, tak nemáte ani dva týdny, jako v remuči.  Tak na to myslete a pokud už ten čas nemáte, počkejte si na druhý rok a jděte do rematch!
S HM jsme obě smutné, bude se mi stýskat po ní a po dětech. Jí po mě taky ale už se domlouváme na návštěvě! Jsem ráda, že se nerozcházíme ve zlém.

Tak snad se mně i HM poštěstí najít někoho dobrého! Držte nám palce :D

Tady sama šplhám na zdi

Tady už tentokrát né sama, stojím frontu na horskou dráhu :D

Furt nevím.. Aspoň mi vaří

Pan Šmakoun

Tak jsem tu po týdnu a něco... Posledně jsem skončila u toho, jak nevím, co budu dál dělat (ani probrání zepředu dozadu a nazpět s HM ničemu nepřispělo) a jak má family odjížděla na dovolenou.
Když tedy v úterý vypadli, pustila jsem si film a dala si nap. Měla jsem nějakou depresi skříženou s homesick. Nebo ne ani homesick, ale spíš peoplesick. Úplně jsem se viděla se Šárkou v naší oblíbený kavárně kterou zavřeli za dobu mého pobytu v Americe, jak popíjíme latté, ničíme si životy cigaretou ačkoliv už nekouřím a vzájemně si stěžujeme na to, jak se máme či nemáme a po tomto vždy úspěšném rande jdeme na MHD.. Oh, jak mi chybí MHD.. Tady ty ubery sou super věc, ale pak se zastavíte a řeknete si, cože? 35 dolarů jen za to, abych se dostala do baru a z baru? Bohužel v blízkosti nemám zastávku, jinak bych snad i tím busem jela. A když už člověk ten Uber volá, tak už rovnou jede na místo a ne na zastávku..
Ale to jsem odbočila od tématu.. Zatímco rodinka byla pryč, já jsem si spřádala v hlavě tisíce plánů, jelikož mé milované autí se mělo vrátit z opravny na Silvestra... Aha, tak omyl... Týpek nevolal, neodpovídal HM na telefonát, nic.. Ozval se až včera, že auto bude asi v pátek.. Neřekl ale, který pátek to bude..

Jsem novoročně nic nevyhrála :D

A tak jsem tedy nedělala nic.. Bez auta nejsou koláče, nebo jak se to říká. Na Silvestra jsem vyvětrala čumák a teda musím říct, že nic moc. Ono to je asi o lidech a že když člověk fakt nemá náladu, tak jí ani na toho Silvestra nenajde. A tak jsem vesele jela po půlnoci domů, využila jsem tentokrát konkurenční Lyft, který jsem si oblíbila hned poté, co jsem se dozvěděla, že na rozdíl do Uberu nenavyšoval cenu až o 800%, jako jedna kamarádky kamarádka, si svezla zadek pár mil za 120 nebo 140 dolarů. Bych šla raději pěšky. Doma jsem šla spát a teď sem si vzpomněla, že mi někdo z kuchyně unesl korunku, co jsem dostala od nějaké holky v baru. Asi mi to vyhodili do koše...
Což mě přivádí k tomu, že ten týden utekl jako voda. Můj spánkový režim se vracel do normálu, začínala jsem mít hezké sny a pak přijeli oni. Noc předtím jsem si trochu psala s HM, měla nějakou flu. Pokaždé za ten rok tady, jsme se vzájemně totiž litovaly, když se jedna z nás necítila dobře. No a druhý den se probudím a cítím se na flu taky. To bylo ten den, co měli dojet. Terezka, s kterou jsem měla plány, mi ráno píše, že se necítí dobře. Tak plány rušíme a já sleduji Lost girl a nechápu, proč jsem to ještě neviděla. Čekám nějakou sms jako, jestli je vyzvednu z letiště, když se necítí dobře, ale poté, co jsem je neodvezla, se asi ptát nechtěla.. Tak otevřu, jelikož dog sitter má její klíče a jdu do pokoje koukat zpátky na Lost girl. Nebyla jsem ready čelit jim. Jenže o 10 minut později, mi HD klepe na dveře, jestli chci dovést taky hambáč. S kamenným výrazem otevírám dveře, jak mu chladně odvětím, že nemám zájem a v ten moment se ozval můj žaludek. Tak jsem uchovala pouze kamenný výraz a řekla: Grill cheese a hranolky prosím :D A zalezla jsem zpátky do pokoje. O chvíli později jsem to měla i s donáškovou službou do pokoje. Statečně jsem vylezla odnést talíř a pozdravit Jaxsona, neboť mimča spala..

Nač pláštěnku, máme deku.. Chudinky moje

Pak už jsem si jen psala s HM o autě, o tom, jak jí není dobře a o počasí. Nám totiž vážení, v San Diegu prší jak nevím co. Slída na kočár? Vůbec, to tu neznají. Dneska jednu objednala protože má pršet víc než týden, tak snad příjde dřív, než deště skončí. Kdo zná San Diego tak ví, že tady neprší...
A můj první pracovní den byl, nudný. HM musela vzít minivan do práce, takže já byla doma, venku pršelo, pračka plná, tak jsem nemohla dělat laundry, kluci na sebe žárlili, protože se o mě nedokázali za celej den podělit. Chyběla jsem jim prdelkám. Ta jiskřička v očích, když mě ráno uviděli. Broučci... No nic, odpoledne příjde HD, tak odcházím do pokoje přemýšlet, zda to tímto stylem zvládnu do konce svého au pair roku a přiběhne mě navštívit Jaxson. Chyběla jsem mu. Však on mně taky, ať už je sebeneposlušnější a já sebepřísnější, máme se prostě rádi.. Tak ho nechám u sebe a přichází HD s mou večeří, zda chci jíst u sebe nebo s nima u stolu. HM nebyla doma totiž. Jaxson řekl, že on bude jíst večeři jen tehdy, když budu sedět vedle něj. Tak jsem šla. Stejně se mi v posteli blbě jí. HD mi dokonce udělal spešl a ještě mi ukázal mou spešl pánvičku, když se mi to nepozdávalo :D

Prš prší jen se leje

Ne že bych mu nevěřila, nemyslím si, že by mi podstrčil maso, ale proto, že tady je to tak těžké odhadnout. Jednou jsem měla veggie masové koule a 2x jsem se nechala přesvědčit z kuchyně, že to opravdu není maso. Ono když vám řekne někdo, kdo maso jí, že to chutná dobře a pocházím ze země, kde jsem na šmakouna neobjevila nic jiného, než soju a tofu... Nevím, zda máme v čr výrobky Morning Star, ale jestli ne, tak tam nechci a pojedu do země, kde to mají!
Ale to melu spíš o jídle. Tady to je, divný. Úplně jiná atmosféra. Dávám si týden, jestli to tu zvládám stylem au pair - host rodina a ne stylem BFF... A když zjistím ,že to zvládnu, dokončím svůj rok tady a pak teprv půjdu jinam.. Kdo ví, jak obvyklý je rematch v jedenáctém měsíci, který začínáme z méně než týden tadááá!
Doufám, že jste si konec roku 2015 užili a nastartovali ten nový správným směrem! Třeba se mi podaří najít rodinu tady v Cali a nebudu muset prodávat lístky na Selenu a Demi :( To mi rve srdce. Upřímně jsem probrečela dvě noci při představě, že nepůjdu na Demi koncert. Ta osoba je prostě moje inspirace a já si koupila tak drahé lístky... No nic, tento rok není o negativním myšlení! :D