O dokonalém víkendu s dokonalými lidmi

Předem upozorňuji, že tento článek se netýká au pair, tak pokud nechcete, nečtěte ho. Pokud se nudíte, protože je přeci jen trochu dlouhý, budu moc ráda za přečtení :) Jen snad na konci článku jsou jisté emoce, které souvisí s mým au pairováním..

13.2.2015
Pátek třináctého, pro někoho děsivý den, pro mě jeden z nejlepších. Jak jsem se v minulém článku zmínila, odjížděla jsem na neskautský víkend. Ve tři pro mě přijel Edík, naložili jsme věci do auta a jeli jsme. Cesta to byla dlouhá, ale uteklo to. Chata byla v Olomouci. Přijeli jsme na chatu, vyložili auto, další auta a Edík mě odvezl na nádraží, kde jsem měla sraz se Zilldem a Marinou. Prošli jsme se, nakoupili a vyrazili zpátky na nádraží čekat na zbytek skupiny. Celkem se nás sešlo kolem 50, docela slušné skóre. Po předmluvě jsme vyrazili na chatu. Téma srazu bylo takové tajemné. Celý sraz byl o tom, že jsme skupina různých lidí, pozvaní majitelkou domu, ve kterém straší, k vyřešení záhady. Musím říct, že organizátoři to měli skvěle propracované. Celý příběh, včetně efektů. Ruku na srdce, vymyslet pro 50 lidí postavu a ještě z nich udělat příběh, to není nic snadného. Byli tam reportéři, jeptišky, exorcisté, média, věštci, bořiči mýtů a další...
Dorazili jsme na chatu, ubytovali se a zjistili něco o historii domu. Poté to bylo takové volné. Spousta lidí šla spát, protože netušila, že my si udělali z jedné místnosti hrací místnost, kde jsme brnkali na kytaru, zpívali, hráli activity, karty a další hry. Ten večer jsme jeli nonstop až do samotného budíčku. Během noci ještě byla připravena pro určité lidi intervence, která se odehrávala na půdě. My nezúčastnění jsme se šli po tom všem podívat na půdu a musím říct, luxus! Jak efekty, tak mlha, nemělo to chybu. Celý sraz byla vypnuta světla v hlavních částech a všude svítily svíčky.. Nádherné.


14.2.2015
Další den po snídani, jsme se vlastně dozvěděli, co se odehrálo druhý den, dostali jsme nějaké úkoly a také jsme zjistili, že 4 z nás jsou ve skutečnosti mrtví. A vypravili jsme se hledat ven jejich deníky. Kdo nečetl, asi nepochopí, ale bylo to skvěle propracované! Ti 4 vlastně byli zavření v psychiatrické léčebně v roce 1949. Byly popsány "léčebné" metody, které na nich byly aplikovány, jejich "život" v léčebně až po jejich smrt. Byly 4 deníky, každý měl jinou barvu a každý tým hledal listy jedné barvy. Když jsme díky deníkům zjistili, kdo jsou Ti 4, tak se převlékli do kostýmu "mrtvých" tématicky tak, jak umřeli. Jedna se oběsila, druhá utopila, třetí si nepamatuji, asi zemřel na elektrošoky, a 4 nevím. Ale třetí, Kazimír, jméno jeho, měl snad nejlepší kostým. Jak mu z toho ruplo v bedně, celou dobu slintal, bylo to tak věrohodné a nechutné :D Poté byl oběd, klid, zase jsme byli v hrací místnosti a povídali si a pak se šlo na další hru. Spočívalo to v tom, že jsme museli najít 7 přísad do lektvaru. Dostali jsme mapu, vodítko k první indicii a přísadě a vyrazili jsme. Když jsme našli indicii, byla tam mapa k další. Docela sranda chodit po Olomouci a hlavně úspěch, že v dnešní době to nikdo neukradl... Poté jsme se vrátili, už si to tolik nepamatuji, nespala jsem.

Uvařili lektvar, vypili, zjistili, že jsme vlastně už dávno mrtví a uvízli jsme v časové smyčce a celý den prožíváme pořád a pořád dokola. V jedné hře jsme se naštěstí dostali na onen svět a nemuseli strašit napořád :D Poté byl velký závěr, špatně to dopadlo (Ti 4 prožívají den svatého Valentýna dodnes) a rozsvítila se světla. A nastal volný program. Takže zase, kytara :D Tentokrát se kytarovalo i v jiné místnosti, ale já zůstala věrna. V té naší se i popíjelo. Ochutnala jsem 15 let starý kubánský rum, nebylo to dobré a jelikož tam nebylo nic, co bych pila, tak jsem nepila. Sobotní noc jsem strávila v té nejlepší společnosti a pořád se nedokážu smířit s tím, že je konec. Asi ve 4 ráno jsem to zabalila a šla spát, předchozí ponocování mě vyčerpalo a donutilo si přiznat, že už nejsem nejmladší :D Jelikož v našem pokoji na spaní bylo takové vedro, že se skoro nedalo dýchat, rozepnula jsem si spacák a ráno jsem hořce litovala. Během dne jsem také ztratila svůj hlas a to nebylo moc příjemné. Stále se mi nevrátil.

15.2.2015
Den odjezdu. Ráno klasika snídaně, uklidit a vystěhovat se z chaty. Loučení bylo hrozně těžké. Mezi těmi 50 lidmi je pár vybraných jedinců, kteří mi přirostli k srdci ještě před tímto víkendem a po něm se to prohloubilo. A to je to, k čemu jsem chtěla dojít. Ale nejdřív dopovím zbytek dne. Já jela autem s Edíkem, takže po dlouhém loučení jsme i my dva a pár dalších šlo ukončit náš pobyt, zamknout chatu a jako poslední odjet pryč. Cesta domů utekla šíleně rychle, přála jsem si, aby to bylo delší, ale všechno jednou končí.
Tento víkend nebyl ani tak o tom příběhu, blbnutí mimo internet a hezké hře, byl o přátelích. O lidech, kteří vás mají rádi a na oplátku chtějí pouze to, abyste jim ten cit oplatili. Potkala jsem spoustu skvělých lidí a těším se, až se vrátím z USA a zúčastním se dalšího srazu :)

Přítomnost
Hrozně mi chybí Edík, Marina, Kiny, Zilld, Saša, Itsuki a spousta dalších. Poprvé mi bylo do breku. Odjíždím, je to tady. Za tři týdny už budu v USA a nejspíš je další 2 roky neuvidím. Trhá mi to srdce na kusy. Až tak moc mi přirostli k srdci. Znát se přes počítač je něco jiného, než se setkat osobně. A s tímto roztrhaným kusem srdce, přišlo i lepidlo. Budu mít ještě soukromí sraz! Jen s Edíkem a přidá se k nám Kiny a Marina. Bude to krásné, bude to krátké a bude to plné emocí. Ale nemůžu se dočkat! Rozloučíme se ve velkém stylu, za zvuku kytary, starých písní a lahví kapitána Morgana. Opět budeme na nějaké skautské chatě, takže sbohem internete. A to je další věc, za celou dobu jsem po internetu ani nevzdechla! Asi ve mě je stále trocha toho vesničana :)
Vím, že přijde nový začátek, ale je smutné, že to co jsem získala, právě ztrácím :) Mějte se krásně, kdo přečetl, vážím si toho a děkuji!