Zdravím všechny mé čtenáře! Povíme si o mém cestování do Prahy a doufám, že budoucím au pair tento podrobně nudný článek pomůže od zbytečných otázek, za které jsou často terorizovány.
Den třetí, únor, léta páně 2015 - Cesta pro dokumenty
Brzy ráno jsem se probudila. O dvě hodiny později jsem vylezla z postele a začala si chystat papíry. Sbalila ponožky a vyrazila do Prahy. Mám ráda cestování Student agency autobusy, ale aby mi tam byla větší zima než venku, to nepochopím. Pán řidič asi spletl topení a klimatizaci. Takže jsem si krom časopisu žlutý odnesla i hezkou rýmu a bolest v krku. Dojela jsem do Prahy a jako zkušený pražan naskočila do metra. Došla jsem do agentury, udýchaná jak běžec na sto metrů a sedla si. Dita vytáhla mou obálku, ukázala mi, co obsahuje, podepsala jsem spoustu dokumentů a šla.
Mám super kamarády a tak mě má kamarádka vyzvedla ihned po odchodu z agentury. Zmrzlá jsem si sedla do vyhřátého auta a jelo se k ní domů. Tam jsem se spojila ještě s Adélkou, díky které jsem si podepsala DS-2019. Dita se krapet zapomněla zmínit. Byl to super večer a kolem půlnoci jsme šly spát.
Den čtvrtý, únor, léta páně 2015 - Cesta na Ambasádu, pohovor a frozen fingers
Probudily jsme se násilím kolem sedmé hodiny a po ranních procedurách a kávě jsme vyrazily na Ambasádu. Auto hezky přes noc zamrzlo. Tak já klepala kosu v autě a kamarádka škrábala okýnka. K ambasádě jsme přijely v 8:59. Za minutu jsem měla naplánovanou schůzku. Bohužel autem nemohla až nahoru, tak mi popřála štěstí, uklidnila mé plašící já, daly jsme si sbohem a já vyrazila.
U dveří stáli tři pánové. Jeden se mě ujal. Prohlédl mi batoh a pustil mě dovnitř. Tam jsem odevzdala elektroniku, vyndala posmrkané kapesníky z kapes u kalhot, odložila si bundu a prošla rámem. Pak poslal na rentgen mou bundu s batohem, vrátil mi věcí a místo elektroniky mi dal kartičku. Vzala jsem si věci a šla po schodech, do prvního patra. Vešla do jedné malé místnosti a viděla obří ceduli, prosím i v českém jazyce, se šipkou doprava a poznámkou: nepřistěhovalecká víza. Došla k okénku číslo 1 a zazvonila. Milá česká paní mi říkala, co po mě chce a kontrolovala dokumenty. V přesném pořadí to bylo: pas, vytisknutá stránka o vyplnění žádosti o vízum, SEVIS, DS-2019, potvrzení o schůzce. Spokojena, že jsem to nehledala dlouho, mi pokynula ať se vrátím do místnosti s obří cedulí a čekám na své jméno. A nyní důležitá rada: vemte si naslouchátko! A beze srandy. Není to moc dobře slyšet a když se sejde paní s dvěma dětmi a podpatky, které klapou víc, než boty na step, tak opravdu neslyšíte. Ale paní odešla před mým jménem (win-win! :D). A pak jsem zaslechla, velmi vtipně, své jméno.
S úsměvem (ale opravdu, šlo to rychle, neměla jsem čas si uvědomit, že jde o velkou věc a já, světoznámý stresař, jsem to docela dala bez stresu :D ) jsem došla k okénku, kde mě volal pán, anglicky mluvící. Měla jsem naplánovaný super pozdrav ve stylu: Good morning sir! Nakonec z toho bylo: Hi :D Ale pohoda. Požádal mě, abych přiložila ručku na snímač otisků. Sejmuli sme otisky a začali sme se anglický pohovor v tomto pořadí: Jedeš jako au pair? Kam jedeš? Řekni mi něco o host rodině? Co teď děláš? Co chceš dělat po návratu? Četla jsi brožurku, o čem je? (o mých právech) a ptal se na telefonní číslo. Nevěděla jsem, a tak mi řekl: V ČR je to 112 a v USA? 911! Došlo mi to, když mi to podal způsobem alá pětileté dítě :D A nyní dámy a pánové držte se, přišel konec. A přišel tak rychle, že jsem zcela přeslechla větu: Your visa is approved! Došlo mi to v moment, kdy mi nevrátil pas a řekl, že mi přijde poštou :D Poděkovala jsem, popřála hezký den a vysmátá jak lečo si dole vyzvedla věci, volala mámě, psala kamarádce, mrzly mi prsty a šla jsem hledat metro. Došla jsem sice jinam, než jsem chtěla, ale hlavní je, že jsem uspěla! :D
A to je prosím vše, nyní jdu čekat na pas a už vymýšlet ty dárky, mám na čase. Zatím mám plán jen pro dvojčata...
A co jsem chtěla říct, mějte se krásně a vy, co teprve čekáte na schůzku, nestresujte se, není proč :)
Žádné komentáře:
Okomentovat