Never ending story

Tak takhle nějak vypadám nad svou přihláškou.. Ne, na úvod bych chtěla říct, že nebýt Dity, nikdy bych to do kupy nedala. Trpělivě na každý můj prd v emailu odpovídala, ale řekla bych, že nakonec jí došla trpělivost, protože mi to tam nahrála sama.

Šlo samozřejmě o můj super řidičák, který jsem minulé úterý úspěšně složila. Koho má driving story nezajímá, přeskočte o odstavec. V osm jsem si na 100% napsala test asi za čtyři minuty, pak mi bylo trapné, mít to tak rychle hotové, tak jsem to prolítla znovu. Problém je, že jsem to ani pořádně nečetla. Jak jsem do zblbnutí dělala testy online, tak jsem viděla záchytná slova a klikala na odpověď. Zpětně mi dochází, jaká to byla hloupost, co kdybych přehlídla slovo, ale vyjel papír se 100%, rozdala jsem autogram a čekala na ostatní. Bylo nás tam asi 10 a byli jsme rozdělení podle toho, na co děláme a s kým jsme to dělali. Takže auta, motorky, traktor. Pán na traktor se mnou čekal snad nejdéle. Já jsem měla odjíždět ve 12 do Prahy, tak jsem pouštěla všechny dva ke stejnému komisaři před sebe a pár minut po desáté jsem sedala do auta. No co si budeme povídal, Paul Walker ze mě nebude. Doleva pro mě znamenalo doprava, párkrát sem nestihla odbočit, když si to pan komisař přál a při otáčení na place jsem blikala na druhou stranu. Parkování bylo snad ještě horší. 2x jsem musela parkovat popředu. To mi šlo, tak jsem vycouvala, že pojedeme dál a nějaký stupid na mě začal troubit, asi že zdržuju. Tak se instruktorka naštvala, komisař taky a řekl mi: Zaparkujeme si znova. No já být za mnou, tak vyletím z kůže :D Instruktorka komisaře skvěle zabavovala. Když jsem udělala nějakou menší chybu, jako půl kolem přejela přes plnou, tak s ním začala ihned řešit jistou křižovatku o půl kilometru dál. Když se mi nedařilo přes hustý provoz vyjet, začala se rozčilovat, že tato zastávka pro autobus je naprosto nepochopitelná na tomto místě. No komedie. Po hodině a něco jsme dojeli k autoškole, já zaparkovala pozadu a prý si mám do svého auta dát nálepky PRAVO a LEVO. Odkývala jsem vše a běžela na bus do Prahy.

Druhý den jsem jela pro pas, nahrála papír o složení řidičáku a začala dodělávat přihlášku. Dita mi napsala, co mám upravit. Tak jsem to udělala a stále ještě dělám. Zítra Ditě napíšu, že mám vše opraveno a snad už poputuje můj sexy profil do USA, kde mě snad rychle schválí a já budu čekat jako na trní. Když teď čtu, jak je to s rodinami slabé, trochu mě to deprimuje. Ale jsem bojovník, jako můj kocour tak se nedáme! Bojovník na pravoboku! Mějte se :)

Ledovce se hýbají

Nevím jak ty na severním pólu, ale ty moje určitě. Dneska se mi ráčila madam instruktorka ozvat, poté co jsem rozpoutala v autoškole mezinárodní konflikt. V úterý jdu po více než měsíci k závěrečkám! *zatleská si* Takže si zaplatím takovou dražší jízdu, při které si snad něco připomenu, než mi komisař řekne: ,,Proboha otočte to, než mě zabijete a zkusíte to jindy s někým více odvážným".

Taky sem dopsala dopis pro rodinu, ale ještě jsem ho nenahrála. Přemýšlím, jestli ho nemám nechat překontrolovat někým anglicky zdatnějším, nebo to tam nahrát ať vidí, jak šikovná jsem :D Reference mi ještě neověřili. Trochu mě to zneklidňuje, jelikož tu první ověřili hned druhý den :D

Proboha nemám video! Celé týdny nadávám, jak mi autoškola brzdí mou přihlášku a už to vidím. Nakonec mi bude chybět jen to video! :D Furt nemám představu, takže nakonec stejně skončím jen naplácnutá na zdi a půl dne budu nahrávat minutu a půl monologu, do kterého další půl den budu nahrávat dva obrázky.. A druhý den budu zmenšovat kvalitu videa. A pak zjistím, že to je hrůza a půjdu natáčet znova.. Jo, měla bych začít...

Jinak trpím poněkud neklidem, protože mé drahé budoucí spolucestovatelky jsou týden v matchingu a nikdo se jim neozval. Je to těžké, prostě jsou moc skvělé a rodiny se bojí, že si je nezaslouží :( 

Zatím u mě není moc o čem psát, to víte, příprava přihlášky je nuda a naprostá bezmoc, protože nic nezmůžete, když čekáte na kus papíru s razítkem od komisaře... Ale jak říká můj táta, je to osud, kdybych to měla hotové dřív, spadlo by se mnou letadlo a přesně proto se ze mě stal mistr světa v čekání :D Někdy ta rodinná podpora stojí za to :)

Jak mě se*e, že na mě každý se*e

Za ty dvě slova se omlouvám, ale už mě šíleně unavuje, jak se všechno táhne.

Už dva týdny čekám na tátu, potřebuji zajít do t-mobile, nebo mi prodlouží paušál, což se mi opravdu nehodí. Pak jim platit dva roky výpovědní lhůtu by bylo tango pro mou peněženku a že nosím vše po kapsách..

Vytáčí mě, jak mě naprosto ignoruje instruktorka v autoškola. Však mě nevadí, že jsem tři týdny neseděla za volantem a s tímto půjdu možná za další dva týdny, až se rozhodne mi odepsat k závěrečkám, při kterých jakmile neobliknu každou veverku na kraji silnice vyletím... Mám chuť jim to tam jít sbourat, ale pak si na mě zasedne u zkoušek a co pak.

A další věc, co mě neskutečně vytáčí, je práce. Bože to v tomto kraji nemůže být normální zaměstnání, při kterým bych nepotřebovala mít pět let praxi?! Vzhledem k tomu, že si celý program financuji sama bych si ráda něco ušetřila, ať se tu nezadlužím k částce po který bych mohla žádat o osobní bankrot..

Ale ať nejsme jen negativní, reference se postupně scházejí, video se stále netočí a výpis z rejstříku je čistý jak dětská prdelka. Halelujah! Taky jsem si začala psát s pár děvčaty, které se také chystají po novém roce odletět, tak mám s kým alespoň sdílet nadšení, ke kterému vlastně ani jedna nemáme důvod, neboť nemáme rodinu :D 

S tímto negativním přístupem se loučím, jdu si užít víkend v posteli a v pondělí se vyhrabu a začnu řešit zbytek a hlavně směřovat myšlenky jinam, než k touze zabít svou instruktorku sekerou po hlavě, zatímco bude sedat do auta... 

Pohovor v CA

Tak, konečně jsem se dokopala, překonala strach, a vyrazila do agentury na pohovor. Budovu jsem našla docela snadno pomocí GPS v mobilu a otáčení se dokola, abych pochopila směr šipky. Co si budeme nalhávat. Nohy se mi klepaly, tváře hořely, v krku mi vyschlo a ani milá paní na recepci, která mi řekla patro nepomohla. Vyšlápla jsem si tedy schody do třetího patra a zazvonila. Tak to se mi otočil pro změnu žaludek.
Možná si říkáte, že jsem nervák. Ale mé pocity při maturitě byly jako z výletu. Oproti tomu tento pohovor byl pro mě peklo. Hlava mi jela na plné obrátky, diplom bych si dala za skvělé věty. Co diplom, rovnou bych si změnila rodný list! Ale zpátky do reality, to bylo pouze v mé hlavě. Dita je velmi milá slečna/paní. I když se usmívala, stejně jsem byla nervózní. Posadila jsem se a vyčkala. Dita vytáhla papíry a začaly jsme. Nejdřív se mě česky ptala co o programu vím, jestli mám otázky. Tak shrnula celý program, já si vybavila možná jednu otázku, kterou jsem si chtěla ujistit a jelikož jsem žádné další neměla, přešly jsme do angličtiny.
Co si budeme nalhávat, za mě katastrofa. Rozuměla jsem tedy vše, mluvila hezky, ale já byla tak nervózní, že jsem sotva vyplodila odpovědi. Nejvíc na tom zamrzí, že vím, že to umím líp. Hold nervozita je svi*ě. To i u maturity jsem si vedla 100x lépe a to jsem neměla tak milé téma jako v agentuře :D No, je to pro mě takové malé osobní zklamání, ale Dita nejspíš viděla, že za to může nervozita. Rozuměla jsem teda každou otázku a hodně mi pomáhala. Ptala se na základní věci. Něco o mě, mé hobby, o mojí rodině, jaké mám zkušenosti s dětmi, co jsem s dětmi dělala, co dělám právě teď (zda pracuji nebo studuji), jaká by měla být au-pair. Opravdu nic těžkého, o to hůř mi teď je :D Ale zvládla jsem to, prošla jsem a přišel na řadu psychotest. Test měl 170 otázek a skládal se z otázky a tří odpovědí, z čehož jedna byla otazník, jako že nevím co vybrat. Netuším, co jim to o mě řekne. Protože opravdu nevím, zda bych byla raději vynálezce, nebo architekt. Jestli bych raději řešila herní strategii, nebo zkoušela nový vynález.. Ale budiž, asi ví, co v té Americe dělají. Tak jen doufám, že projdu a nebude vadit, že bych raději zkoušela nový vynález místo nějakého fotbalu.
Ani ne po hodince jsem se tedy s Ditou rozloučila, vzala si nějaké papíry co mi dala, které mě zabavily po cestě domů, a šla jsem. Spadlo to ze mě asi až v autobuse, chvílemi jsem chtěla omlátit hlavu o sklo, ale protože jsem seděla úplně vepředu (viz fotka) tak by to nebyl dobrý nápad. 
Teď už jen dokončit přihlášku a nechat si jí ověřit :)

Něco o mě

Na úvod bych se chtěla představit. Jmenuji se Kristýna, je mi 21 a tento blog, jak už název vypovídá, bude o mé cestě do světa. Zakládám ho nejen pro mé přátele a rodinu, ale také pro všechny, kteří rádi čtou osudy druhých a také pro sebe, abych za pár let, až se ohlédnu za svým životem, mohla otevřít flašku vína, které nepiju, pročíst svůj blog a zavzpomínat. 
Rozhodla jsem se odcestovat s agenturou CA, která spolupracuje s APIA. Amerika nebyla mým snem od malička, ale škola se chýlila ke konci a já přemýšlela, co dál. Mám ráda děti, takže to byla jasná volba. Zapojit se do pracovního procesu v našem perfektním státě mě ještě neláká. 
Tak doufám, že se vám tu bude líbit.