Dva týdny a den..

Tak hrozně to letí. Není to tak dávno, co jsem si říkala, jak to vůbec neutíká.. A je to tu, zbývají dva týdny a pár drobných.. Začínám se hrozně bát! A těšit a bát zároveň. Stalo se toho tolik za poslední týden a děje se toho tolik stále. Mám chvíle kdy si říkám, jak nikam nechci. Nechci opouštět pár lidí. Budou mi tak chybět. Chybí mi tady v ČR, co potom přes půl světa? Prý je panika normální, tak pohoda.. Měla jsem dokonce sen, že už jsem v rematch a poslali mě domů :D
Už mám nakoupené skoro všechny dárky, kufry jsem taky koupila. Zbývá mi vyřídit pár doktorů, na začátku března pracák a pojišťovnu a ready to fly! Začíná mi docházet, že je to skutečnost.. Ale snažím se zahodit smutek. Příští víkend mě čeká něco naprosto kouzelného s nejúžasnějšími lidmi, které jsem mohla poznat. Mám v plánu si to užít naplno a odlétat s pocitem, že jsem poslední dny doma nezahodila... Na jednu stranu bych i ráda posunula čas.. Na víkend a pak na pondělí 9.. Mít to nejhorší za sebou a těšit se z nových zítřků. Tento víkend teda trávím doma. Na tom minulém jsem mírně nachladla, přes týden se to spravilo a teď mě zas bolí v krku. Stejně je to vina toho očkování proti chřipce a ne moje... A tak jsem si stáhla Doctora Who, jelikož musím potkat jeden díl, ale zatím jsem nenašla "čas" si to pustit.. Mám v hlavě spoustu jiných věcí...
Ale jinak se mám skvěle. Opravdu, jsem šťastná navzdory cestovní horečce. Koukala jsem na přehled na fb au pair stránce a letí nás teda jak psů. A to je možné, že letí i někdo, kdo tu stránku nezná. O jedné vím minimálně, neboť mi přišel email od agentury s kontaktem. Ale já mám Adélku, já nepotřebuji znát nikoho jiného. Ale z čech do Cali nikdo, asi budu v letadle sama.. Ale znám ten recept: Tvař se, že víš, kam jdeš!
Tak se zatím mějte krásně a vítejte nové dny s úsměvem! Nikdy nevíte, co vás potká! A pokud přeci jen jste smutní či v depresi, najděte si, v kolika letech půjdete do důchodu a budete mít opravdový důvod depkařit! Už se těším na článek ze San Diega. Mé děti rostou tak rychle! Doslova před foťákem očima!

O dokonalém víkendu s dokonalými lidmi

Předem upozorňuji, že tento článek se netýká au pair, tak pokud nechcete, nečtěte ho. Pokud se nudíte, protože je přeci jen trochu dlouhý, budu moc ráda za přečtení :) Jen snad na konci článku jsou jisté emoce, které souvisí s mým au pairováním..

13.2.2015
Pátek třináctého, pro někoho děsivý den, pro mě jeden z nejlepších. Jak jsem se v minulém článku zmínila, odjížděla jsem na neskautský víkend. Ve tři pro mě přijel Edík, naložili jsme věci do auta a jeli jsme. Cesta to byla dlouhá, ale uteklo to. Chata byla v Olomouci. Přijeli jsme na chatu, vyložili auto, další auta a Edík mě odvezl na nádraží, kde jsem měla sraz se Zilldem a Marinou. Prošli jsme se, nakoupili a vyrazili zpátky na nádraží čekat na zbytek skupiny. Celkem se nás sešlo kolem 50, docela slušné skóre. Po předmluvě jsme vyrazili na chatu. Téma srazu bylo takové tajemné. Celý sraz byl o tom, že jsme skupina různých lidí, pozvaní majitelkou domu, ve kterém straší, k vyřešení záhady. Musím říct, že organizátoři to měli skvěle propracované. Celý příběh, včetně efektů. Ruku na srdce, vymyslet pro 50 lidí postavu a ještě z nich udělat příběh, to není nic snadného. Byli tam reportéři, jeptišky, exorcisté, média, věštci, bořiči mýtů a další...
Dorazili jsme na chatu, ubytovali se a zjistili něco o historii domu. Poté to bylo takové volné. Spousta lidí šla spát, protože netušila, že my si udělali z jedné místnosti hrací místnost, kde jsme brnkali na kytaru, zpívali, hráli activity, karty a další hry. Ten večer jsme jeli nonstop až do samotného budíčku. Během noci ještě byla připravena pro určité lidi intervence, která se odehrávala na půdě. My nezúčastnění jsme se šli po tom všem podívat na půdu a musím říct, luxus! Jak efekty, tak mlha, nemělo to chybu. Celý sraz byla vypnuta světla v hlavních částech a všude svítily svíčky.. Nádherné.


14.2.2015
Další den po snídani, jsme se vlastně dozvěděli, co se odehrálo druhý den, dostali jsme nějaké úkoly a také jsme zjistili, že 4 z nás jsou ve skutečnosti mrtví. A vypravili jsme se hledat ven jejich deníky. Kdo nečetl, asi nepochopí, ale bylo to skvěle propracované! Ti 4 vlastně byli zavření v psychiatrické léčebně v roce 1949. Byly popsány "léčebné" metody, které na nich byly aplikovány, jejich "život" v léčebně až po jejich smrt. Byly 4 deníky, každý měl jinou barvu a každý tým hledal listy jedné barvy. Když jsme díky deníkům zjistili, kdo jsou Ti 4, tak se převlékli do kostýmu "mrtvých" tématicky tak, jak umřeli. Jedna se oběsila, druhá utopila, třetí si nepamatuji, asi zemřel na elektrošoky, a 4 nevím. Ale třetí, Kazimír, jméno jeho, měl snad nejlepší kostým. Jak mu z toho ruplo v bedně, celou dobu slintal, bylo to tak věrohodné a nechutné :D Poté byl oběd, klid, zase jsme byli v hrací místnosti a povídali si a pak se šlo na další hru. Spočívalo to v tom, že jsme museli najít 7 přísad do lektvaru. Dostali jsme mapu, vodítko k první indicii a přísadě a vyrazili jsme. Když jsme našli indicii, byla tam mapa k další. Docela sranda chodit po Olomouci a hlavně úspěch, že v dnešní době to nikdo neukradl... Poté jsme se vrátili, už si to tolik nepamatuji, nespala jsem.

Uvařili lektvar, vypili, zjistili, že jsme vlastně už dávno mrtví a uvízli jsme v časové smyčce a celý den prožíváme pořád a pořád dokola. V jedné hře jsme se naštěstí dostali na onen svět a nemuseli strašit napořád :D Poté byl velký závěr, špatně to dopadlo (Ti 4 prožívají den svatého Valentýna dodnes) a rozsvítila se světla. A nastal volný program. Takže zase, kytara :D Tentokrát se kytarovalo i v jiné místnosti, ale já zůstala věrna. V té naší se i popíjelo. Ochutnala jsem 15 let starý kubánský rum, nebylo to dobré a jelikož tam nebylo nic, co bych pila, tak jsem nepila. Sobotní noc jsem strávila v té nejlepší společnosti a pořád se nedokážu smířit s tím, že je konec. Asi ve 4 ráno jsem to zabalila a šla spát, předchozí ponocování mě vyčerpalo a donutilo si přiznat, že už nejsem nejmladší :D Jelikož v našem pokoji na spaní bylo takové vedro, že se skoro nedalo dýchat, rozepnula jsem si spacák a ráno jsem hořce litovala. Během dne jsem také ztratila svůj hlas a to nebylo moc příjemné. Stále se mi nevrátil.

15.2.2015
Den odjezdu. Ráno klasika snídaně, uklidit a vystěhovat se z chaty. Loučení bylo hrozně těžké. Mezi těmi 50 lidmi je pár vybraných jedinců, kteří mi přirostli k srdci ještě před tímto víkendem a po něm se to prohloubilo. A to je to, k čemu jsem chtěla dojít. Ale nejdřív dopovím zbytek dne. Já jela autem s Edíkem, takže po dlouhém loučení jsme i my dva a pár dalších šlo ukončit náš pobyt, zamknout chatu a jako poslední odjet pryč. Cesta domů utekla šíleně rychle, přála jsem si, aby to bylo delší, ale všechno jednou končí.
Tento víkend nebyl ani tak o tom příběhu, blbnutí mimo internet a hezké hře, byl o přátelích. O lidech, kteří vás mají rádi a na oplátku chtějí pouze to, abyste jim ten cit oplatili. Potkala jsem spoustu skvělých lidí a těším se, až se vrátím z USA a zúčastním se dalšího srazu :)

Přítomnost
Hrozně mi chybí Edík, Marina, Kiny, Zilld, Saša, Itsuki a spousta dalších. Poprvé mi bylo do breku. Odjíždím, je to tady. Za tři týdny už budu v USA a nejspíš je další 2 roky neuvidím. Trhá mi to srdce na kusy. Až tak moc mi přirostli k srdci. Znát se přes počítač je něco jiného, než se setkat osobně. A s tímto roztrhaným kusem srdce, přišlo i lepidlo. Budu mít ještě soukromí sraz! Jen s Edíkem a přidá se k nám Kiny a Marina. Bude to krásné, bude to krátké a bude to plné emocí. Ale nemůžu se dočkat! Rozloučíme se ve velkém stylu, za zvuku kytary, starých písní a lahví kapitána Morgana. Opět budeme na nějaké skautské chatě, takže sbohem internete. A to je další věc, za celou dobu jsem po internetu ani nevzdechla! Asi ve mě je stále trocha toho vesničana :)
Vím, že přijde nový začátek, ale je smutné, že to co jsem získala, právě ztrácím :) Mějte se krásně, kdo přečetl, vážím si toho a děkuji!

Víza jsou doma a čas se zastavil

Tak mi včera došel pas. Docela rychlost, na českou poštu ne? Za měsíc a dva dny už budu sedět v letadle a řeknu Vám, nijak mi to neutíká. Vycucla jsem svůj účet na minimum, když jsem zaplatila poslední poplatek a teď už zbývají jen "detaily". Jako kufry, dárky (somebody help me!), kapesné a samozřejmě, něčím si udělat radost, než si ji budu moci dělat v USA z našeho giga au pair platu. No, stále nemám jasno v tom, kolik kapesného si mám odvést. Na jednu stranu, pochybuji, že první týden budu lítat po San Diegu z obchodu do obchodu, zakládat si instagram a samozřejmě, fotit nákupy. Myslím, že ten čas raději věnuji nácviku řízení a trénování na Cali řidičák, protože čím dřív ho budu mít, tím dřív budu moci brázdit silnice bez stresu, že hloupý polda neuzná můj mezinárodní. Kdo ví, jak to bude.

Jinak v mém novém domově je právě teď 7 ráno a 12°C. Dost jsem se nasmála představě, jak v NY nastoupím do letadla v zimní bundě a při výstupu na mě budou koukat lidi v kraťasech. No to přeháním, ale tady není 12° ani odpoledne, natož ráno. Protože mám samozřejmě do plašení, že odlétám fůru času, trávím ho v posteli. Léčím svou nemoc, zkouším si Cali testy, čtu příručku, vybírám s HM povlečení (well done, již jsme ho včera úspěšně vybraly). O víkendu odjíždím se skautíky na takový zážitkový víkend, jsem na to zvědavá, pokud to bude dobré, napíšu o tom i článek. Jinak já nejsem skaut, půlka z nich taky ne, ale to je na dlouho.

Samozřejmě po návratu mě čekají rozlučky. Ehm, uvedu na pravou míru. Prostě chci vidět co nejvíc lidí, které neuvidím. Žádná párty jak napovídá obrázek, žádné kocoviny, prostě tak, strávit čas s těmi, co tu nechávám. No naštěstí jich moc není :D Ale po skauta strašidelném víkendu už ten čas určitě začne plynout rychleji. Únor je krátký měsíc. Na jednu stranu, bych klidně odletěla už zítra. Myslím, že ten čas strávený s rodinou, který teď prožívám, nijak neulehčí to odloučení. A je jedno, jestli se do mého odletu uvidím s půlkou mé rodiny 10x nebo jednou. Moje máma je zatím strašně super cool ve zvládání mého odletu. To víte, jsem prostě její malá holčička pořád. Slzy jsou na programu, ale až v době odletu! :) Mějte se zatím krásně, já jdu léčit nemoc a a říkat si, proč ten čas vůbec neutíká.

O ambasádě a větě, kterou chce každý slyšet, a já ji neslyšela

Zdravím všechny mé čtenáře! Povíme si o mém cestování do Prahy a doufám, že budoucím au
pair tento podrobně nudný článek pomůže od zbytečných otázek, za které jsou často terorizovány.

Den třetí, únor, léta páně 2015 - Cesta pro dokumenty
     Brzy ráno jsem se probudila. O dvě hodiny později jsem vylezla z postele a začala si chystat papíry. Sbalila ponožky a vyrazila do Prahy. Mám ráda cestování Student agency autobusy, ale aby mi tam byla větší zima než venku, to nepochopím. Pán řidič asi spletl topení a klimatizaci. Takže jsem si krom časopisu žlutý odnesla i hezkou rýmu a bolest v krku. Dojela jsem do Prahy a jako zkušený pražan naskočila do metra. Došla jsem do agentury, udýchaná jak běžec na sto metrů a sedla si. Dita vytáhla mou obálku, ukázala mi, co obsahuje, podepsala jsem spoustu dokumentů a šla.
     Mám super kamarády a tak mě má kamarádka vyzvedla ihned po odchodu z agentury. Zmrzlá jsem si sedla do vyhřátého auta a jelo se k ní domů. Tam jsem se spojila ještě s Adélkou, díky které jsem si podepsala DS-2019. Dita se krapet zapomněla zmínit. Byl to super večer a kolem půlnoci jsme šly spát.

Den čtvrtý, únor, léta páně 2015 - Cesta na Ambasádu, pohovor a frozen fingers
     Probudily jsme se násilím kolem sedmé hodiny a po ranních procedurách a kávě jsme vyrazily na Ambasádu. Auto hezky přes noc zamrzlo. Tak já klepala kosu v autě a kamarádka škrábala okýnka. K ambasádě jsme přijely v 8:59. Za minutu jsem měla naplánovanou schůzku. Bohužel autem nemohla až nahoru, tak mi popřála štěstí, uklidnila mé plašící já, daly jsme si sbohem a já vyrazila.
     U dveří stáli tři pánové. Jeden se mě ujal. Prohlédl mi batoh a pustil mě dovnitř. Tam jsem odevzdala elektroniku, vyndala posmrkané kapesníky z kapes u kalhot, odložila si bundu a prošla rámem. Pak poslal na rentgen mou bundu s batohem, vrátil mi věcí a místo elektroniky mi dal kartičku. Vzala jsem si věci a šla po schodech, do prvního patra. Vešla do jedné malé místnosti a viděla obří ceduli, prosím i v českém jazyce, se šipkou doprava a poznámkou: nepřistěhovalecká víza. Došla k okénku číslo 1 a zazvonila. Milá česká paní mi říkala, co po mě chce a kontrolovala dokumenty. V přesném pořadí to bylo: pas, vytisknutá stránka o vyplnění žádosti o vízum, SEVIS, DS-2019, potvrzení o schůzce. Spokojena, že jsem to nehledala dlouho, mi pokynula ať se vrátím do místnosti s obří cedulí a čekám na své jméno. A nyní důležitá rada: vemte si naslouchátko! A beze srandy. Není to moc dobře slyšet a když se sejde paní s dvěma dětmi a podpatky, které klapou víc, než boty na step, tak opravdu neslyšíte. Ale paní odešla před mým jménem (win-win! :D). A pak jsem zaslechla, velmi vtipně, své jméno.
     S úsměvem (ale opravdu, šlo to rychle, neměla jsem čas si uvědomit, že jde o velkou věc a já, světoznámý stresař, jsem to docela dala bez stresu :D ) jsem došla k okénku, kde mě volal pán, anglicky mluvící. Měla jsem naplánovaný super pozdrav ve stylu: Good morning sir! Nakonec z toho bylo: Hi :D Ale pohoda. Požádal mě, abych přiložila ručku na snímač otisků. Sejmuli sme otisky a začali sme se anglický pohovor v tomto pořadí: Jedeš jako au pair? Kam jedeš? Řekni mi něco o host rodině? Co teď děláš? Co chceš dělat po návratu? Četla jsi brožurku, o čem je? (o mých právech) a ptal se na telefonní číslo. Nevěděla jsem, a tak mi řekl: V ČR je to 112 a v USA? 911! Došlo mi to, když mi to podal způsobem alá pětileté dítě :D A nyní dámy a pánové držte se, přišel konec. A přišel tak rychle, že jsem zcela přeslechla větu: Your visa is approved! Došlo mi to v moment, kdy mi nevrátil pas a řekl, že mi přijde poštou :D Poděkovala jsem, popřála hezký den a vysmátá jak lečo si dole vyzvedla věci, volala mámě, psala kamarádce, mrzly mi prsty a šla jsem hledat metro. Došla jsem sice jinam, než jsem chtěla, ale hlavní je, že jsem uspěla! :D

A to je prosím vše, nyní jdu čekat na pas a už vymýšlet ty dárky, mám na čase. Zatím mám plán jen pro dvojčata...
A co jsem chtěla říct, mějte se krásně a vy, co teprve čekáte na schůzku, nestresujte se, není proč :)