Nejdokonalejší víkend za poslední století, part II.

V neděli ráno jsem se opět probudila dřív, než kdo jiný. Jednou jsem teda byla vzhůru ve 4 ráno, když mi pokojem procházel HD a Jaxson, kteří jeli kempovat. Ani ahoj mi Jaxson neřekl, asi mu to večer nedošlo. Proto tam musím znova, ha!
Když Rachel přinesla po šesté ráno kluky do kuchyně, tak jsem vstala a šla pomoct, protože jsem stejně už nemohla spát. I babča s dědou byli už vzhůru. Tak jsme strávili super ráno plné mazlení. Kluci mazlili víc se mnou (ne že bych jim dávala předtím, než prarodiče přijeli, proslov o tom, jak musí :D ) než s nimi a to mě dělalo šťastnou. Jak jsme říkali, oni je budou mazlit další dva týdny haha.
Ráno uteklo jak blázen. Přestal fungovat kávovar, tak jsem sjela pro kafe, zatímco Rachel dávala sprchu. Hráli jsme si s dětmi a už bylo skoro 8:45 a nastal čas na dámskou jízdu, vyrazilo se do kina.  Děda hlídal kluky. Přijely jsme přesně na čas. Sedly jsme si, servírka nám přinesla menu. Tak jsme si každá objednala snídani a neměla jsem chuť na Mimosu, jak jsme si plánovaly dát, ale Rachel si dala. Začaly ukázky a přinesly nám snídani. Bylo to úplně super! U každého křesla je otočný stolek, pak je stolek vždy mezi dvěma sedačkami a je tam i lampička atd. Lepší než doma :D A snídaně taky výborná. Dala jsem si palačinky a jedla jsem doslova celý film, porce jak pro koně.
Po filmu Rachel jukla na kameru, kluci furt spali, tak jsme jely do Costca pro nový kávovar a domů.
Nikdo z nás neměl po té pozdní snídani hlad haha. Nikam se nám nechtělo, tak jsme jen byli doma, hráli si s dětmi, povídali si, vrtali jsme bezpečností pásy, protože děti už jedno málem shodily televizi. Bylo to super. Cítila jsem se, jako kdybych nikdy neodjela. Jakobych se vrátila jen z hrozně dlouhé dovolené. Byla jsem šťastná a spokojená, byla jsem doma se svými dětmi a s Rachel.
Skvěle jsem se bavila! Hrozně jsme se nasmáli všemu možnému i kravinám. Pak jsme objednali gigantickou pizzu a salát a dali si brzkou večeři.
Zbytek dne utíkal jak voda a já se v hloubi duše připravovala na opětovné rozloučení. Nicméně další skvělý zážitek byl ten den před námi a kolem půl sedmé jsme s Rachel daly sbohem prarodičům a klukům a vyrazily na koncert Demi Lovato and Nick Jonas. Prvních 10 minut cesty jsem byla ok, ale pak už jsme chvíli jely, já se smířila s tím, že nedám kluky spinkat a došlo mi, kam vlastně jedeme. Všechna euforie vyplula na povrch a já se cítila jak puberťák haha. 'Už tam budeme' zaznělo asi stokrát do minuty a Rachel se mi furt smála, když jsem panikařila, že budeme pozdě.
Pozdě jsme samozřejmě nebyly. Zaparkovaly auto, já si tak poskakovala ke vstupu, prošly jsme security, vystály frontu na trička, na pití, musely jsme vyhodit víčko :D a ochranka nás pustila k sezení. Chvíli nám trvalo najít naše místo, protože nás furt někdo posílal někam jinam. Po chvíli jsme naše místa našly. Úplně krásně hned vedle mola (6. řada) což bylo úplně super, protože to molo nebylo na plánku, když jsme kupovaly lístky a zjistit, že nesedím obklopena lidmi, ale "dosáhnu" na molo mě nakoplo ještě víc. Nejhorší na tom místě byl asi ten kameraman, co tam obíhal, ale když jsem se na něj jednou škaredě podívala, snažil se mi nestát ve výhledu a stál těm za mnou :D  Kdyby se mi neklepaly nohy nadšením, skočím si pro panáka haha.
Předskokanem byl Mike Posner, kterého jsme ani jedna neznala, dokud nezačal zpívat I took a pill in Ibisa. Mike byl dobrý, zpíval asi půl hodiny, možná méně. No a pak se rozsvítila světla a začala se předělávat scéna. Tak jsme si povídaly, dělaly fotky, asi milionkrát jsem jí radostí objala :D A pak se najednou setmělo a začalo odpočítávání a mně se chtělo brečet radostí. Nicméně jsem byla tak nadšená a šťastná, že jsem ani plakat nezvládla :D
Nick vyběhl na podium a ačkoliv ho nijak extra neposlouchám, jen to, co se hraje v rádiu, tak válel! Neznala jsem většinu jeho songů ovšem :D Ale byl super :) A pak to přišlo, po x Nick's písničkách přišla další dramatická scéna a přišla Demi ♥ A to je něco, co nedokážu popsat. Cítila jsem se jako nikdy předtím a věděla jsem, že tento moment nikdy nezapomenu a že je krásnou tečkou na konci skvělého víkendu.
Demi byla skvělá. Znala jsem každou písničku, zpívala každou písničku, tancovala na každou písničku :D Párkrát jsem hodila pohled na Rachel, ale byla jsem ve svém světě a ona tomu plně rozuměla. Ten pocit, když je pro vás někdo neskutečným vzorem a člověkem, kterého plně respektujete a stojí tak blízko, že vidíte i kapičky potu na té osobě, uvědomíte si, že je ve skutečnosti menší, než jste si mysleli, vidíte i ty roztomilý dolíčky, kdy se usmála. No nic, nebudeme se rozvášňovat :D Myslím, že každý, kdo někdy v životě potkal toho, kdo je pro něj hrozně důležitý, i když ho nezná osobně, mi bude rozumět.
Pak zpívali písničku společně, pak se vrátil Nick, pak zas společně a Demi ukončovala. Skončilo to hrozně brzy, mohli to klidně mít delší, na to, že vystupovali dva. A znáte takový ten pocit, kdy vám zalehne v uchu a vrací se to pomalu, tak přesně tak se cítilo celé mé tělo, když Demi odešla ze scény a rozsvítila se světla. A to už mě Rachel táhla k autu, abychom se vyhnuly traffic. Chválila jsem si to celou cestu v autě a byla pořád hrozně šťastná.
Přijely jsme domů a šly spát. Já jsem se snažila rychle usnout, abych zůstala šťastná a nešla spát v depresi, že další den odjíždím..
V pondělí ráno jsem vstala, s Rachel jsme se rozloučily, jelikož musela do práce. Užívala jsem si poslední hodiny s kluky. Nastal čas pro jejich nap a tak jsem je šla dát spinkat a samozřejmě mě to rozbrečelo. Opouštět někoho, kdo je pro mě jako vlastní bolí. Je až neskutečné, jak mi přirostli k srdci. Zatímco jsem čekala na správný čas na to, odjet na letiště, povídaly jsme si s babčou o celé té situaci a slíbila, že když bude něco vědět, dá mi vědět. Rozloučila jsem se i s ní a děda mě vezl na letiště. V autě jsem nebrečela, ale na letišti ano. Opouštěla jsem domov. Opouštěla jsem nejlepší přítelkyni, kterou jsem si v celé Americe mohla přát, opouštěla jsem "své děti" a hlavně jsem opouštěla sama sebe. V srdci už navždy budu San Diegan. I když, oni jsou můj domov, takže už navždy budu kdokoliv, kam se kdy přestěhují. Trochu jsme žertovaly a víme, že se vrátím, když se rozvede do dvou let, co nesmím být au pair znovu :D
Letadlo samozřejmě zpoždění, ale mě to bylo jedno. Přijela jsem domů kolem jedné ráno, bez nálady a hrozně prázdná a šla jsem spát...
Stýská se mi a stýskat se mi bude. V březnu za nimi zas pojedu, dřív mi to bohužel asi nevyjde, nebo by vyšlo, ale těžko říct, kdy budu mít prodloužený víkend a tady mi zrovna moc plány dopředu neříkají. Držte palce, ať nějakým zázrakem uvidím své drobečky dřív, než za 6 měsíců a 3 týdny...