Dramatickými nadpisy začínám překypovat. Ale vraťme se na začátek a zavzpomínejme, kde jsem skončila. Pondělním kurzem. A přišlo úterý. Čuník měl samozřejmě spring break, takže už od samotného rána jsem se dostatečně nabažila broukáním Titanicu které se linulo z koupelny až pod mými dveřmi. Vstala jsem, klasicky jsme se postarali o divou zvěř, taky jsem v úterý dělala laundry (prádlo) bylo toho už fakt moc.. Poté sme seděli v kuchyni, malý si s něčím hrál, tak sme tam s HM seděly taky. Textovaly jsme si, protože musela jít koupit něco do košíku od velikonočního zajíce. Tak sem se ptala, zda pořád věří a prý ano i na Santu. No není to hezké? No, HM odjela a malý byl kupodivu hodný, hrál si v pokoji, já si povídala s miminky. Pak mi přišla zpráva, jestli můžu malého držet v obýváku, aby ji neviděl, šla totiž přes jeho pokoj, který má cestu ze zahrady kde je garáž. Tak jsem se zvedla, došla jsem pro J. a se zájmem sem si prohlížela s ním nezajímavou knížku o letadlech. Vše bylo super. HM pak šla dělat večeři, koupila mi veggie burgry a šmakoun to sice není, ale bylo to skvělý! Nejlepší jídlo co sem tu za ten měsíc měla, tak není divu, že sem si ho pak nechala dělat ke všemu :D Mac and cheese a k tomu hambáč? Proč ne :D Úterý bylo prostě klidné a tak jsem šla spát...
Středa, tu nebudu rozebírat. Bohužel bez Apríla, se tu odehrály krušné chvíle, tekly slzy, křičelo se, třískalo dveřmi a vše kvůli tomu, že jsem chtěla auto. Nebudu to rozebírat, jen řeknu, že moje HM je úžasný člověk a každý den jsem vděčna za to, že si ona vybrala mě a já její rodinu. Možná se o američankách tvrdí, že jsou falešné, ale pokud to je pravda, pak moje HM není američanka... Ale přeskočíme k tomu, že jsem se teda večer jela projet, nevěděla jsem kam. Tak jsem si skočila koupit do CVS něco na bolest v krku, koupila sem si ručníky ani nevím proč, prostě byly hrozně příjemné na sáhnutí, chipsy na uklidněnou, pohledy a jela jsem zpátky. Napsala jsem HM, že nikdo nezemřel a popřála ji dobrou noc..Čtvrtek v sobě nesl ozvěnu středy. Řeknu asi jen to, že jsme tu s HM byly samy. Takže jsem ani neměla chuť vzít si auto a celý den jsem jí pomáhala bez ohledu na pracovní dobu. Dopolko akorát byla na nějakém narozeninovém obědě a po cestě na očkování jsme se stavili na poště, kde neměli známky, taková klasika, nač známky prodávat na poště... Udělala dobrou večeři ke které nemohl chybět můj veggie burger, koukaly na film a pak to zabalily a šly nabrat síly na další den, věřím, že obě jsme za ten den byly fyzicky i psychicky vyčerpané. Večer mi říká, abych ráno nevstávala, když jsem ji pomohla večer, tak říkám, že vstávat chci, svedla sem to na skype, ale já ji prostě nepomáhám abych za to něco měla, ale proto, že vím jak náročné to je a taky proto, že své děti mám skutečně ráda. Zvládly jsme to a to je hlavní :) I když chudáčci kuřátka naše byla na očkování, ti byli nešťastní. HM to oplakala a mě to také trhalo srdce.
Pátek, vstala jsem, skypovala s mamkou a synovcem, přišla jsem asi jen o 5 minut dýl než normálně pracuji. HM ráno odjela do gymu (fitko mami) a vzala sebou J. Já tu byla s dvojčátky sama. Pak se vrátila a poslala mě na jiné místo pro známky. Za 20 minut sem byla zpátky, pomohla jsem ještě s dětmi a jelo se do ikey, koupit J. stůl do obýváku, kde jí když nejíme v kuchyni a dětem stoličky (ano, je brzy, ale to nevadí) No a řekla mi, že mohu skončit dřív a jet objevovat San Diego. Chvíli jsem si tedy psala s čr a pak jsem vzala batoh a čip od auta (nemám klíčky), HD mi složil držák na mobil kvůli GPS, tak jsem si to vzala sebou a odjela jsem. Chtěla jsem si konečně koupit něco pořádného, dárek pro radost, znáte to. Ale GPS totálně zmatená a já taky. Bloudila mi a stejně jsem nenašla co jsem chtěla. Tak bez nálady vlezu do Targetu, koupím ponožky a že jedu domů. Jenže průser, blbě sem odbočila. Tak si tak bloudím bloudím, div nebrečím, gps lže neposlouchám ji, jsem ztracená. Zastavím, dýchám, píšu HM, ona zda mě má jít najít, říkám že dobrý, tak mi píše: You can do it! V cz to nezní tak jak to myslela, takže nepřekládám, zvolím cestu BEZ dálnice a co se nestane, jedu jedu až sem na dálnici. Frčím si to 130, tik v noze, jak ti blbci blinkry nepoužívají. Pak přišel smích, to když zbývaly asi 2 míle dálnice ale byly to už jen dva pruhy a oba vedli ke stejnému konci. No dojela jsem domů, seděla jsem před barákem v autě a dýchala, pak sem došla dom, HM se mi smála, ale myslím, že se jí také ulevilo, že jsem doma, jako mně. Po večeři jsme jeli na frozen yogurt, tak konečně auto zaparkovala do garáže a šlo se spát. |
| Toto je moje Pepsi Tower |
 |
| A toto je má snídaně |
Poznatky tentokrát nemám, nálada fakt byla špatná, až na to, že tu řízení zatím nemám ráda...
ach, bobku =o(
OdpovědětVymazat